.JPG)
Agility Collie & Sheltie Cup 20. 11.
O šeltičkovém speciálu jsem věděla už loni, jen mě tenkrát odrazovala ta dálka kvůli „skoro obyčejným“ závodům. Letos už ale začala závodit i Míša s Čendou, která se rozhodla podstoupit i listopadovou cestu do Brna a mě vzala s sebou. Po dlouhé úvaze jsem se krom agiliťačky Aidy rozhodla přihlásit po dvou letech nezávodění i důchodkyni Justýnku, kterou v poslední době běhání začalo bavit, a říkala jsem si, že by to mohla být sranda.
Sranda mě přešla v sobotu večer, kdy jsem si nastavovala budík na ošklivých 3:45 (slovy opravdu tři čtvrtě na čtyři). Kupodivu mě pak budík v tu dobu tak překvapil, že jsem nestihla být ani ospalá, ale chvíli jsem přemýšlela, který z mých vtipných kamarádů mi ho tam nastavil, ať se pro jistotu nevyspím. No, dobře, omlouvám se za nedůvěru, byl to můj nápad. Ani nevím jak, ale dokonce jsem si zvládla připravit všechno potřebné, ale bohužel jsem si po našem výjezdu z domů vzpomněla, že mi chybí křesílko a deka, takže jsme to zase otočily a náš včasný výjezd byl ta tam. Jen jsem smutně napsala Míše sms, že nestíháme a řítila se do schodů pro své milované křesílko, bez kterého nedám ani ránu. Na druhý pokus už jsme výjezd zvládly, v Chotusicích se přeskládaly do auta k Míše a spolu si to konečně razily směr Brno. Navigace hlásila přívětivý příjezd chvíli po sedmé hodině a před námi byly dvě hodinky plné povídání. Na místo jsme dorazily pěkně na čas, odnesly pár věcí do haly, zaprezentovaly se a mohly vyrazit venčit. Na Zetoru jsem byla poprvé a musím říct, že snad ne naposled. Areál pěkný, umístěný v klidné části Brna, hala nádherná, nová, s úžasnou umělou trávou. Jediné minus jsem viděla v záchodech, ale to my, odchované na cvičáku, přežíváme bez úhony. Vyvenčily jsme v krásném bývalém lomu a už se pomalu chystaly na první prohlídku parkuru, kterým byl jumping I, jehož výsledky se vyhlašovaly ve družstvech. Ve smallících jsme byly s Justýnkou přibrány ke „Třem deliquentům,“ kterým jsme trošku kazily rodinku. Našimi spoludružstevnicemi tedy byly Martina Jírová a Petra Vaverková, se svými šeltičkami. Když jsme si toto družstvo našly, byla jsem dost nervózní, přeci jen, dva A3 šampioni a Justýnka, která má na agility často svůj názor, nakonec to ale nedopadlo až tak zle. V medících jsme samozřejmě museli být s Míšou a Čendou, což mě ohromně těšilo. Jako třetí jsme objevili Denisu Kopicovou s Damienem, kteří naše družstvo skvěle doplnili. Jumpingový parkur mě zpoza pásky moc nenadchnul, byl plný outů a točení, i když rozeběhnout se na něm taky občas dalo. Po prohlídce jsem už měla lepší pocit, ale pořád jsem měla strach, abychom, hlavně s Justýnkou, nějak doběhly. Netrvalo dlouho a už jsem si pro ni běžela do auta. Naštěstí byla Justýna v dobrém rozmaru a svým během mi udělala obrovskou radost. Pro mnohé to asi byl velmi podprůměrný výkon, já v tom ale viděla něco, o čem jsem si před několika lety mohla nechat jenom zdát. Jedna chyba ve slalomu, jinak ale Justýnka valila jako o život a bylo to skvělé. Nakonec nám to vyneslo v individuálním hodnocení třinácté místo s postupovkou 3,45 m/s. A opět musím poznamenat, že přestože pro spoustu lidí by to bylo velmi pomalé, pro nás to bylo něco, čeho jsme mnoho let nedosáhly. Po přestavbě na medíky z našeho družstva jako první běžela Denisa s Damienem, kteří se do cíle dostali s jedním odmítnutím. Míše s Čendou se bohužel vše nevyvedlo dle Míšiných představ a diskalifikovali se, jinak ale běželi moc hezky. Nám s Aidou se ale běželo opravdu parádně a do cíle jsme doběhly s nulou na kontě. Ve výsledku z toho bylo pěkné čtvrté místo s krásným časem, a to i přes naše zdržení v náběhu do slalomu. Pro přímou nominaci do finále sice bylo potřeba skončit do třetího místa, to nám ale radost nezkazilo. Když přišel čas vyhlášení družstev, nějak moc jsem to nevnímala, protože jsem si říkala, že ve smolíčcích jsme nijak zázračný výkon v konkurenci nepodaly my s Justýnkou, ovšem naše spoludružstevnice nás zachránily a dvěma čistými běhy a jedním naším s chybou a pár trestnými za čas jsme stanuly na krásném druhém místě, což mě opravdu překvapilo. Ještě větší překvapení mě ale čekalo, když na stejnou příčku v medících přizvali i nás s Míšou a Denisou, protože jeden čistý běh, jeden s odmítnutím a jeden s diskvalifikací mi v obrovské medíkovské konkurenci nepřipadalo jako nic světoborného. Ale radost jsme všechny tři měly velikou.
Jako další se běžel agilitní open, který se nám s Justýnkou bohužel nevyvedl a diskvalifikovaly jsme se, běh už ani nebyl tak rychlý, přesto jsme si ho užily. S Aidou se nám dařilo lépe, doběhly jsme s jednou chybou na osmém místě. Jenže ta naše jediná chybka mě moc zamrzela, byla to zóna na kladině. S těmi se trápíme snad od začátku naší kariéry, chvíli je to lepší a chvíli horší. Bohužel tady byl ten špatný den.
Třetí se běžel jumping složený pouze ze skoček, tunelů a dálky, na který jsem se moc těšila. Míša z něj skoro rostla, já byla relativně nadšená. S Justýnkou jsme si ho opravdu užily, ale na jednom místě jsme se nějak nepohodly a stálo nás to zbytečné odmítnutí a několik vteřin. S Aidou jsme doběhly také plynule, jen s jednou malou diskvalifikací po cestě. Druhá díra do tunelu byla zkrátka lákavější. Jinak jsme si to ale užily.
Zbývalo čekání, během kterého jsem povečeřela objednanou pizzu a přemýšlela, jestli nás čeká finále, nebo ne. Štěstí bylo aspoň pro tentokrát na naší straně a z našeho 4. místa v ranním jumpingu jsme mířily právě do velkého finále. Parkur těžký, atmosféra krásná. Ale bohužel, problém nastal tam, kde bych ho zrovna vážně nečekala – ve slalomu. Aida nějak zapomněla, že ho umí krásně a udělal na konci chybku, při opravě jsme se diskvalifikovaly, chyba se ale opakovala i po druhé. Doteď nevím, proč. Nevadí. Před námi byla už jen dlouhá cesta domů plná povídání. Moc děkuji za příjemný den!
