Dvojzkoušky a klubovka Horní Počernice 19.4.

Protože jsem povaha bláznivá, napadl mě jakýsi sebevražedný nápad. Klubovku šeltií v Horních Počernicích jsem měla naplánovanou už dávno dopředu, ovšem na to, že se nedaleko Chvalovské tvrze konají i agility závody, jsem přišla až pozdě. Mamkou mi bylo schváleno, přihlásit i zkoušky a tak mi nebránilo už vůbec nic. Protože jsem si s Aidou už týden předtím v Ratenicích splnila poslední zkoušku do dvojek, jela jsem za účelem tréninku, ale začnu spíš od začátku.

V pátek večer jsem s hrůzou zjistila, že nás čeká brzké vstávání a budík nařídila už na půl šestou, což se ukázalo jako pozdní. Po nařízení budíku mě napadlo si nachystat i pár věcí s sebou, což obnášelo asi půlhodinové zkoušení, jaká barva trička se mi víc hodí k fialovému saku a sukni a kontrolu silonek (oka jsou zrádná). Když bylo oblečení ready, rozhodla jsem se „trochu“ zasmradit kuchyni a nachystala si i pamlsky – plíce, střívka, párky a sušené maso nejsou tím nejlepším osvěžovačem vzduchu. Spát jsem šla až dlouho po půlnoci, což se projevilo na mé nechuti vstávat (ono by to dopadlo asi stejně). Přesto jsem se ráno statečně vyhrabala z postele, doladila poslední detaily a oblékla, prozatím, sportovní oblečení. V Hoře jsme si vyzvedly zapomenutý vstupná list, nabraly Janču a Paminku a zjistily, že kulhající Justýnka není vhodnou závodnicí, což jsem ohlásila u prezence a Justýnku tím pádem čekal flákací den. Role rozhodčí se ujala Katka Lerlová a postavila nám krásné běhy. Začínalo se jednoduchou A1, konkrétně smolíčky, kde běhala Jana s Paminkou. Povedl se jim čistý běh, ovšem s přemlouvacím zdržením na kladině, což je stálo bednu. Ovšem čtvrté místo se zkouškou na výborně, jim už umožní startovat v A2. Aida běžela čistý běh, až na jeden malý disk. Opravila jsem si zónu na kladině, která už byla na podruhé hezká. Po běhu jsme si zašly naproti do Mekáče pro jídlo, občerstvily se a počkaly na přestavbu. Druhý běh byl o trochu těžší, ale pořád odpovídající jedničkám. Nejdřív jsme s Aidou schytaly jedno odmítnutí, protože jsem moc brzo uhnula a Aida uhnula od skočky. Pak jsem se rozhodla riskovat a dala jí velkou vysílačku, kterou dala s přehledem a já měla díky tomu obří náskok, neboť Aida běžela sama na druhém konci parkuru. Před kladinou nám ovšem do trati přibyl překážející prvek. Prostě nám tam vběhnul jack russel. Dostaly jsme náhradní běh, tak jsem si po pár minutách znovu nesla Aidu na start. Opět se mi povedlo vyrobit stejné odmítnutí, ale tentokrát jsem ho opravila vlastně bez odmítnutí, kdy jsem se rychle pohybem vrátila k překážce a Aida už ji skočila správně. Na kladince jsme se pak ale opravou opět diskvalifikovaly. Kdybych tentokrát nebyla tak vzorná a neopravovala zónečky, pravděpodobně bychom měly jednu zkoušku na výborně. Ale kdyby nebyly ryby, nebyly by rybníky, v agility se na kdyby nehraje. Měla jsem (hlavně z prvního běhu) skvělý pocit a radost. Opět jsme běžely spolu a ne útržkovitě a sekaně, jako dřív. Třeba už nám ta stejná nota zůstane. Já jsem rychle zavolala mamce, že už pro nás může vyrazit a ještě natočila Janu, která se s Pam bohužel diskla díky třem odmítnutím na houpačce. Ale i to se stává. Mamka nejdřív vyzvedla jenom mne a Aidu a rychle jsme se přemístily na Chvalovskou tvrz, kde se konala výstava. Po cestě jsem se převlékla do pracně vybraného výstavního oblečení a kopačky vyměnila za baleríny. Po cestě jsem se od mamky dozvěděla, že mezi šeltičkáři bude za nedlouho snad další krašákář, to se nám to ale hezky rozrůstá. Na místě už nás čekala teta a sestřenka s jejich maltézáky, s Aidou jsme prošly bleskovou úpravou a byly připravené do kruhu. Mamka odjela pro Janu do Pet centra a já plna nervů vkročila do kruhu. Aida se bála míň než obvykle, asi jí byl pan rozhodčí Krinke sympatický. V obří konkurenci asi čtrnácti pěkných fen to byl ale tuhý boj. V kruhu jsme strávily asi hodinu. Nejdřív byly vybrány fenky z VD, kam Aida nepatřila. Poté i fenky s V bez pořadí a ani tam jsme vybrány nebyly. Pan rozhodčí si pořád všímal všech ostatních soupeřek, jen nás moc ne. Až jsme po dlouhém čekání, zaplněném komentářem pana Krinkeho získaly vytoužený titul CAC. Viděla jsem mamku, která byla venku z kruhu málem na omdlení, zatímco já v kruhu řešila správnou motivaci pro veselé nasazení uší, ale volně svěšený ocas, což se zatím dařilo. Dostaly jsme pytel granulí a pohárek. Po chvilce čekání jsem znovu vkročila do kruhu v boji o nejlepší fenu. Po dlouhém rozhodování titul získala opět naše Aida. Lásečka moje. V kruhu jsem zůstala a hned jsme s nejlepším mladým (resp. mladou) a nejlepším psem běžely o BOBa. Toho získala mladá fenka. Aida už byla tak spokojená a sebevědomá, že nahodila ocásek pěkně nahoru. Ještě bych málem zapomněla na naši dcerku Arwen, která se taky přijela podívat a soutěži ve třídě vítězů, kde dostala ohodnocení výborná 2. Přijela i se svým synem, Justýnčiným vnoučkem, který byl zatím jen koukat, ovšem je moc krásný a určitě bude hájit čest a krásu své rodiny stejně úspěšně jako maminka, teta, babička, táta a tak dál a tak dál J. Cestu jsme s Janou opět strávily za družného hovoru a už jsme plánovaly všechno možné na rok (a víc) dopředu. Uvidíme, co z toho klapne.