European Open Junior - Lucembursko, 12. - 16. 7.

16.07.2017 19:51

Najít tu správnou hranici pro European Open Junior (v článku může být tento název nahrazen též slovy „Evropa,“ „EOJko“ či „Lucembursko“ a pro dovolenou v Nových Hradech je velmi těžké a protože si myslím, že se mi to příliš nezdařilo, doporučuji pro úplné pochopení projít i předchozí článek o Nových Hradech.

            Tam jsem v úvodu i zmínila, jak těsná byla má kvalifikace do Lucemburska, neboť prvotně brali jen pouhé čtyři týmy z každé kategorie, a kdo skončil pátý, si jistě snadno domyslíte. Nicméně nakonec se štěstí usmálo i na nás s Aidou a po dojemném loučení na celnici jsme vyrazily, vezeny mamkou a plným autem psů, vstříc pražské čtvrti Chodov/Opatov, kam jsme dorazily sice s předstihem, ale ne úplně první a kde nás vyzvedl autobus, který nás následně bezpečně dopravil až do Lucemburska a který nám byl po celý pobyt útočištěm. Přestože v Nových Hradech jsem vzlykala, že bych radši zůstala tam, jisté emoce natěšenosti jsem u autobusu přeci jen pocítila. Mou spolusedící měla být Lucka Petirová, jejíhož XL borderáka naštěstí vezli rodiče, protože ten by mohl parkovat snad jediné v uličce. Ta si ale vzhledem k dalším možnostem přesedla jinam (nebojte, nepohádaly jsme se J), takže s Aidou jsme pro sebe měly volnou celou dvojsedačku, což sice pořád není prostor, který bych si vysnila pro strávení noci, nicméně už by se dal považovat za poněkud přijatelnější. Protože jsem několik předchozích nocí nevěnovala spánku (nehledejte za tím nic nekalého, prostě jsme pařily s Jitkou), už po nástupu do autobusu v jedenáct večer se mi zavíraly oči, ale statečně jsem přečkala až do zastávky, která nás po jedné hodině čekala na Rozvadově. Pak už jsem to ale zalomila definitivně a musím říct, že takhle dobře jsem se v buse ještě nevyspala, nehledě na to, že při cestách se snažím používat jako polštář třeba své spolusedící spolužáky, zatímco teď jsem se tiskla jen k oknu, neboť Aida si na vedlejší sedačce udělala pohodlí. Noční zastávky mě spíše obtěžovaly, snad poprvé v životě mě na ně musel někdo dokonce budit.

Po posledním probuzení jsem zjistila, že už jsme vlastně skoro na místě konání, a že bych tedy mohla aspoň zrušit své rozcuchané vlasy, které trčely do všech stran (překonala jsem tento stud před cizími lidmi, moji spolužáci, se kterými cestuji autobusem do zahraničí nejčastěji, už si na mě jaksi zvykli) a umravnit je aspoň ledabylým drdolem (kecám, ten se stejně nikdy nenaučím, herečkám, které se v roli právě probudily a šly chystat snídani, je kadeřnice jistě připravují celou věčnost). Zkrátka jsem vlasy stáhla do odporného culíku a už jsme vystupovaly přímo v EOJkovém areálu. Ten sice nebyl špatný, venčení i občerstvení se dalo považovat za slušné, ovšem povrch nás dosti vyděsil, protože písečné krátery v pochybném trávníku rozhodně nevzbuzovaly dojem, že jsme se ocitli na prestižní akci. Tu jsme si ale připomínali minimálně krásnými repre postroji a vodítky od Hilaremu, které zdobily nejednoho psa. Po obhlídce areálu a zabrání místa pro naši existenci, o které se postaral náš realizační tým, jsme nasedli zpět do autobusu a vyrazili vstříc Francouzskému městu (do teď nevím jakému), které nám poskytlo azyl v krásném hotelu. Bohužel však azyl byl naplánován až na, tuším, třetí hodinu a my byli v místě podstatně dříve, takže nám nezbývalo, než zavřít psíky do klecí (mami, já to fakt neudělala dobrovolně), nechat je u autobusu, a jít do nedaleké pizzerie na oběd. Poprvé v životě jsem byla pyšná na svou francouzštinu, do této doby jsem ji považovala za velmi mizernou. Když jsem se ale jako jediná relativně orientovala v jídelním lístku (jasně, že jsem nepřeložila všechny typy šunky, ale celkem jsem se chytala) a dokonce si zvládla tu pizzu francouzsky objednat, mé sebevědomí podstatně stouplo. Po vydatném obědě (jo, ta pizza byla fakt skvělá), jsme se navrátili k našim čtyřnohým miláčkům a konečně byli vpuštěni na hotel. Sice to tedy bylo trochu stěhování národů a o výtah byla téměř rvačka, ale nakonec jsme to všichni zvládli. Na pokoji jsme si daly já i Lucka rychlou sprchu, a přestože minimálně já jsem prospala celou cestu, únava na nás padla, a tak po nastavení budíku na čas, ve který jsme si měli všichni vyzvednout trička, jsme obě zalehly do pohodlných postelí a věnovaly čas odpočinku. Krásná černá mikina, čtyři trička, dva pytlíky pamlsků a sáčky na hovna, mě velmi potěšily, a to oblečení bylo nakonec fakt pohodlné. Zbylou hodinku před večeří jsme opět prospaly, já ji jen oživila o stručné, jen cca dva desetiminutové hovory s Jitkou a s mamkou. Málem bych zapomněla zmínit, že jako doplňující člen reprezentace jsem měla původně startovat jen v jednotlivcích a v mezinárodním družstvu, které bylo složené z účastníků různých zemí, nakonec jsem ale měla, jak později řekla Míša, z prdele kliku a za trochu podivných okolností se nakonec dostala do českého týmu Czech medium stars (já + Aida, Klárka Kokešová + Roxy, Klárka Zachová + Andy a Barča Štachová + Bred). Večeře, která nás čekala, byla opra vdu vydatná, začala předkrmem, který nás příliš nenadchnul (cosi mezi tlačenkou a sekanou, ovšem s výbornými houstičkami), hlavních chodem, ze kterého jsem jen stěží preparovala houby, ale výborným dezertem, který sice měl prý být něčím jako tiramisu, ale zkrátka to byl výborný krém s ovocem. Po véče už nezbývalo, než vyvenčit Aidičku, ještě chvíli potelefonovat, dát si druhou sprchu a pak jít opět, netradičně, spát.

Vzhledem k poměrně brzké páteční prezenci jsme na snídani šli tuším na půl sedmou, což i před velké množství času, který jsme investovaly spánku, bylo prostě brzo. Snídaně za to ale stála, stoly plné všemožných dobrot, automat na kávu, prostě ráj jedlíků. Oproti třeba Klárkám, které obě snědly své miniaturní kousky pečiva s marmeládou, jsem si připadala teda vyloženě nenažraná, ale zas tak mě to netížilo. Z pokoje jsem šla obtěžkaná věcmi, rozespalá, ale už poměrně natěšená na dění. Po příjezdu do Lucemburska jsme si klece i se psy umístili do českých stanů, ale netrvalo dlouho a všichni jsme už mířili vstříc prezenci a přeměření psů. Já s Aidou, která je hraniční maximálně tak do small, jsem mohla být v klidu, ovšem minimálně dva medíkoví psi (Bred s Míšou), jsou dost hraniční, takže to byly nervy, naštěstí ale oba zůstali ve svých kategoriích. Měření bylo prováděno pomocí jakési „hrazdičky,“ pod kterou se pes musel vejít, s čímž jsem se setkala poprvé v životě. Naštěstí ale měřič byl pohodový sympaťák, takže když viděl prťavou a vyděšenou Aidičku, okomentoval to jen slovy „Potřebujete ji stresovat?“ Větší legrace nastala u veterinární prohlídky, kde jakýsi odborník kontrolovat háravky, ovšem moc se mu to nedařilo, aida sice prošla bez problémů, ovšem háravku udělal z nejedné nehárající feny, jedinou českou háravku prohlásil za neháravou a i z jednoho nevykastrovaného psa udělal fenu v nejlepších dnech, což nás bavilo až do konce pobytu. Po úspěšné přejímce jsme se vydali na trénink, který byl pro Českou republiku vyhrazený na 18 minut (běhalo tuším 31 týmů), takže jsme na parkur šli ve dvojici na minutu, z toho půl minuty jsme měli na polovinu parkuru (pak jsme si půlky vyměnili). V podstatě jsme dostali zadanou sekvenci, v jedné byla zajímavá kladina kruh a slalom, ve druhé houpačka a áčko. S áčkem nemáme problém, na slalomu bych stejně nic nevymyslela, kladinu udělala Aida luxusní, se zvláštním typem kruhu, který neměl rám a byl pouze zapíchnutý v zemi, neměla Aida naštěstí problém, vrásky na čele mi udělala jenom houpačka, která ani v jednom z pokusů nebyla moc luxusní. Přestože jsem na tento formát tréninku remcala s tím, že bych tam radši byla půl minuty sama a udělala si pořádně kladinu a houpačku, než zbytečně motala mezi tunely a skočkami, nakonec musím říct, že to byla stejně asi nejjednodušší varianta, byť i tak musela být pro korigující leadery velmi náročná. Po tréninku už pro nás následoval dlouhý odpočinkový čas, který jsme využili k malování vlaječek, tlapiček a dalších nesmyslů po celých tělech, popř. k jídlu. Když se přiblížil čas slavnostního zahájení, vytáhli jsme vlajky, doladili poslední detaily a vydali se za hurónského pokřiku „Češi, Češi,“ „Kdo neskáče, není Čech,“ „Dáme to Češi, dáme,“ „Já jsem malý Pepík“ či za zpěvu Kozla. Na zážitek ze zahájení jsem se těšila snad nejvíc, protože mi to vždy přišlo naprosto úžasné a musím říct, že zážitek to opravdu byl kouzelný. Následné čekání na sluníčku, než projdou všechny další země (C je v abecedě přeci jen děsně brzo), než zazní hymny, proslovy atd., bylo sice úmorné, tanec, který si Lucemburčané připravili, sice vypadal pěkně, ale zase byl dost náročný. Po zahájení pořadatelé ohraničili ještě třetí parkur a následně proběhly stavby na všech třech. My začínali na tom nejhezčím a největším běhavým jumpingem týmů. Zpoza pásky se nám zdál poměrně jednoduchý, sice s několika pastmi, ale nic jsme s děvčaty nechtěly podcenit. Ani na prohlídce jsme nenašly nic, co by nás mělo znepokojovat, snad jen náběh do slalomu, kolem kterého postávaly další skočky. Ani Eliška Panáčová a Slávka Podmolová, které se pro tuto akci staly nejbližšími osobami pro všechny medíky, nás nepřesvědčovaly o opaku, ale všechny jsme si dobře uvědomovaly, že stát se může cokoliv. Netrvalo dlouho a už jsme, značně nervózní vytahovaly psy z boudiček a začaly je rozcvičovat. Když šel na start tým před námi, naposledy jsem sevřela kámen pro štěstí a už se soustředila jen na sebe a na Aidu. První z našeho týmu startovala Klárka Kokešová s Roxynkou, které daly nádherný čistý běh, což mě nabudilo ještě víc. Druhá běžela Barča Štachová s Bredem, ti se ale bohužel asi nenaladili na stejnou vlnu a po chybě ve slalomu a následném oběhnutí skočky následovala diskvalifikace. Moje nervy pracovaly na plné obrátky, za hurónského pokřiku „Češi, Češi“ jsem, rozklepaná a s Aidičkou v náručí, nastupovala na start. A najednou jsme běžely. Trošku větší oblouk na skočce za rovným tunelem, pěkně zvládnutý slalom, ovšem moc jsme se nepohodly na druhé skočce po slalomu, kde se Aida stočila kolem druhé bočnice, s čímž jsem příliš nepočítala. Nějak jsme se, naštěstí bez odmítnutí, doplácaly k tunelu a do cíle už doběhly plynule a čistě. To hrobové ticho před poslední skočkou, která byla trošku vracečka, bylo opravdu neskutečné, o to větší ale byl pokřik v cíli a velké objímání. Na startu byla poslední Klárka s Andym, kteří svým jistým během dotáhli náš výsledek ke třem čistým běhům, přičemž ve družstvech se právě tři běhy počítají. Pak následovalo dlouhé čekání, fandění ostatním týmům a přepočítávání, jak bychom mohli dopadnout. Jedno ale bylo jasné, výchozí pozici pro sobotní finále máme víc než hezkou. Já spustila svou telefonní vlnu, chvíli jsem s někým mluvila, chvíli psala zprávy na facebooku, to vše se ale naplno rozjelo až ve chvíli, kdy Adriana přišla s tím, že jsme druhé! Můj cíl, doběhnout aspoň jeden běh v Lucembursku čistě, byl splněn, stejně jako tajný sen, se umístit. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že za pár chvil staneme na bedně s vlajkou ČR. Zároveň jsme také byli první letošní českou medailí, to všechno bylo tak krásné, že ani věřit se mi tomu nechtělo. Při vyhlášení jsme, štěstím bez sebe, dostaly na krk pěkné medaile a těšily se z úspěchu. Návrat do hotelu kolem desáté hodiny večerní a následná večeře už byly sice opravdu náročným zážitkem, ale i to jsme zvládli, byť se přiznávám bez mučení, že z večeře jsem, úplně mrtvá, utekla ještě před dezertem, což je u mě téměř neuvěřitelné. V pokoji jsem ale vážně padla za vlast.

Sobota měla být, co se týče počtu běhů, dnem nejnáročnějším, ráno nás čekal jumping jednotlivců, odpoledne pak finálové agility družstev. Jumping se mi opět nezdál příliš náročným, byť obtížnost se oproti předchozímu dni asi nepatrně zvýšila. Rovinka (i s kruhem), která začínala a končila outem, byla mnou považována za nejnáročnější prvek, ale protože Aida outy na dálku relativně zvládá, popraly jsme se i s tím statečně. Na start jsem šla sice nervózní a se šutříkem, ovšem oproti běhu družstev to byla pohoda, zkazit to sobě je přeci jen něco jiného, než to zkazit celému týmu. A přestože jsem věčný optimista, snažím se si ve svých realistických chvilkách uvědomovat, že Aida se svými 35,5 cm to těžko nandá psům, kteří hraničí s kategorií large. Abych to zkrátila, do cíle jsme se s Aidou dostaly čistě, v ne úplně mizerném čase a stačilo nám to na 16. příčku v celkovém pořadí, což, vezmeme-li v úvahu, že se jednalo o poměrně jednoduchý a běhavý jumping, kde v rozmezí několika sekund, doběhla čistě asi polovina startovního pole, není vůbec špatný výsledek, navíc pozice pro finále jednotlivců to rovněž nebyla vůbec špatná. Čistě krom Barči s Bredem doběhl i zbytek juniorské medíkové reprezentace, Klárka s popelnicovou vořešicí Roxynkou na přenádherném druhém místě, což jsme jí všichni neskutečně přáli, Adélka se skvělým Míšou, kteří bohužel neběhali v českém družstvu, na úžasném pátém místě, což je snad nejlepší výchozí pozice pro finále a Klárka Zachová s Andym, kteří (snad se nepletu), skončili 28. Zkrátka čeští medíci váleli. Před námi už ale bylo především několik hodin nervozity a soustředění se na finále družstev, kde nám šlo o hodně. Takhle zelená jsem před během snad nikdy nebyla, poprvé se mi stalo, že mi lidé i říkali, jak jsou na mě ty nervy vidět. Přesto jsem se snažila ostatní uklidňovat, byť svým specifickým způsobem, na který si zatím zvykli sotva moji lidé na cvičáku. („Když se diskne někdo jiný z týmu, tak se taky nebudeš zlobit. Copak ty seš něco víc, než my, že u Tebe by to najednou byl hrozný průšvih?“) Myslím, že Marjánku by chtěl za podporu každý. Když jsme s holkami zjistily, že náš finálový parkur už je připraven a vydaly se podívat okolo něj, hrůza z nás přímo čišela. Každá z nás už sice určitě běžela i těžší parkury, ovšem rozhodně bych tu našla několik nepřirozených a lámavých prvků, třeba out na druhé překážce, dvakrát skok přímo do kladiny a následné vytlačení do tunelu. Nejsem sice z těch, co by si na parkury stěžovali, ale tentokrát jsem se též nechala strhnout ke kritice. Prohlídka mi náladu nezlepšila, byť některé prvky se zdály snesitelnější. Našim zónám (především té kladinové), jsem věřila, i když některé při mých slovech, že kladinu jsem se rozhodla (rozumějte, Markéta se rozhodla :-)) přeučit ani ne měsíc před EOJkem, pokoušely mrákoty. Na tréninku jsme ale měly kladinu pěknou a Aida mi 2on/2off nabízela na každém trámu. Vzhledem k finálovým startům v pořadí obráceném dle výsledků, jsme na parkur šli až jako druhý tým od konce. Nervozita mezi námi by se dala krájet, jako první na řadu šla Klárka s Roxou, které vyšvihly nádherný čistý běh, po ní Barča s Bredem, kteří provětrali nervy nejedné z nás, Bredíkoví bohužel spadla laťka a udělal si obrovský výlet okolo tunelu, ten ovšem zůstal bez mávnutí, takže do cíle doběhli s jednou chybou. Pak už to bylo na nás s Aidou. Zóna na kladině byla luxusní, ale zatímco jsem pečlivě kontrolovala zónu na houpačce, chyběl mi jeden krok před slalomem, kde jsme se bohužel zamotaly a schytaly odmítnutí, byť možná trochu neprávem. Zbytek parkuru už jsme zvládly hezky a čistě, ale mrzelo mě, že jsem to takhle pokazila. Naštěstí Klárka s Andíkem nezklamali a obohatili náš tým o čistý běh, takže skóre z tohoto běhu pro nás bylo 5 započítaných trestných bodů, jen jsme nevěděli, jestli se škrtnu já nebo Barča (nakonec já). Věděly jsme, že jsme dopadly relativně slušně a že šance na titul tam rozhodně je, tahaly jsme z ostatních rozumy, jak doběhly týmy těsně před námi a za námi, ale nechtěly jsme se z ničeho radovat předčasně. Já ani nezačala obtelefonovávat náš fan club, abych něco nezakřikla. A když jsme se vydaly s holkami tancovat, přiběhla za námi Adriana, aby nám oznámila, že jsme MISTŘI EVROPY DRUŽSTEV. Naše radost nebrala konce, jako třešničku na dortu jsme se pak dozvěděly, že jsme vyhrály celkově i běh agility, ve kterém hned za námi na bedně stanulo druhé české družstvo, to dětské. Dlouhé chvíle štěstí a euforie, nejdřív společně a pak všechny ještě po telefonu. Byl to neskutečný pocit. A v tu chvíli mi došlo, že kdybychom dopadly jinak, vůbec nevím, co bych řekla všem těm, co nás podporovali. Že jsme to zkazili, že nic nebude? Prostě to takhle dopadnout muselo. Byl úžasný pocit, stát na bedně a poslouchat českou hymnu. A krásná skleněná plaketka se ve skříni už krásně vyjímá. Sobota byla úspěšným dnem pro více našich týmů, a tak česká vlajka stupně vítězů téměř neopustila. A kdybychom byli Československo, mohli bychom jet domů, protože když už jsme vyžrali všechny vítězství ve družstvech, nemohli bychom jim nenechat aspoň nějaké možnosti do jednotlivců. Po vyhlášení následovala společná večeře a party, já si zahrála na vegetariána a popadla lístek na vegetariánské lasagne, které byly sice dobré, ale ta obrovská hora se sníst nedala. Protože jsme bydleli daleko, odcházeli jsme poměrně brzy, ještě než se cokoliv stihlo rozjet. I tak jsem ale večer vděčně padla do postele a byla ráda, že jsem ráda.     

Ráno už nestačilo popadnout batůžek a startovní číslo, protože z Lucemburska jsme samozřejmě jeli rovnou domů, takže jsem si opět nastavila brzký budíček, abych stihla do kufru a tašek naházet všechny své nezbytnosti. Poslední snídaně byla opět skvělá, takové bych si nechala líbit pořád. Já už necítila nějakou velkou dávku nervozity, i když i jednotlivce jsme měli rozeběhnuté hezky. O tom, že bychom si z EOJka mohly s Aidou odvézt nějaký titul, se mi ani nesnilo, takže už vše bylo splněno na tisíckrát. Na medíkovém parkuru ale začínali junioři, takže přestože jsem startovala šestnáctá od konce, šla jsem na řadu docela brzy. Parkur ve mně nevyvolal vlnu žádných emocí, ani pozitivních, ani negativních. Moc se mi nelíbil konec, který byl dovnitř parkuru, bylo tam pár těžkých prvků, ale nic, co bychom neuměly. Před naším startem se bohužel, vzhledem k právě probíhajícímu finále Top 15 týmů small, přerušilo dění na našem parkuru, jen pár psů před námi, což mě trochu naštvalo, ale ustály jsme to. Když jsme šly konečně na start, těšila jsem se. Nenapadlo mě ale, že diskvalifikace přijde tak brzo. Po houpačce, na které jsem si už zónu nehlídala tolik, jako v agility družstev, jsem na moment otočila hlavu ve směru pokračování, a když jsem přidávala povel pro out, najednou jsem neměla psa. Ten se vzápětí objevil na druhé straně skočky, bohužel až po jejím překonání, což pro nás znamenalo diskvalifikaci. Ale co už, spokojeně jsme doběhly do cíle a moc jsme si to užily. Ale možná jsem ráda, že to takhle dopadlo, protože po mém zběžném propočítání možných výsledků, bychom pravděpodobně skončily celkově bramborové, což by bylo asi poněkud depresivní, byť v takové konkurenci úžasné. Chvíli po nás šla na start Klárka s Roxynkou, které si čistým během zajistily titul Mistrů Evropy, což jsme všichni náležitě slavili, protože úspěch to je naprosto úžasný. Zbytek dne jsme strávili sledováním finále largových juniorů, kde na zapeklitém parkuru uspěla opravdu jen hrstka nejlepších. Po doběhu elek už bylo na řadě jen slavností vyhlášení a zakončení celého EOJ. Pak už zbylo jen zabalit, naskládat se do autobusu (nakonec v podstatně sníženém počtu, protože velká část juniorů jela domů se svými rodiči) a vyrazit vstříc domovu. Já osobně jsem prospala skoro celou cestu a budila se s bídou na zastávky (které se mi zdály děsně časté). Na chodovské parkoviště jsme dorazili kolem půl šesté hodiny ranní, rozespale jsem se přivítala s mamkou, rozloučila se se všemi, kteří docestovali autobusem až do Prahy a pak už jsme, po návštěvě Shellky a nákupu kafíčka, frčely domů. A protože jsem střelená, už kolem poledne jsem popadla Justýnu a v Hoře se sešla s Jančou, vyrazily jsme na procházku a na oběd, následně jsme si s Honzou dali kafe a já pak jako překvapení nakoupila zákusky a s mámou jsme se vydaly slavit na cvičák.

Oslavový maraton pokračoval i v úterý v Chotusicích naprosto dokonale naplánovanou akcí, kterou jsem vůbec nečekala. A ve středu jsme to zapili ještě s Jitkou a Rosťou v Plchově, odkud jsem si odvezla i krásnou fotku Aidy.

Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří stáli při nás. Dojemně jsem končila i předchozí článek z Nových Hradů, ale asi to nejde jinak. V první řadě je to samozřejmě moje maminka, která je tou největší psychickou, ale také finanční a vůbec celkovou podporou, bez které bychom se nedostaly vůbec nikam. Stejně tak bychom se do Lucemburska nepodívaly bez Míši, která z nás udělala opravdový tým, která mi vždy dokáže poradit, pomoct a podpořit. Na naší cestě nás provázelo i mnoho dalších trenérů, moc vděčná jsem i Markétě, která nás provedla našimi úplně prvními krůčky a Markétě č. 2, která má svůj podíl nejen na tom, že na našem kontě nepřistály žádné trestné body za zóny. Samozřejmě ale děkuji i všem ostatním trenérům, se kterými jsme se za ta léta setkaly – Martina, Terka, Hela, Irča, Jitka a všichni ostatní. Díky! Pak bych tu samozřejmě nemohla nezmínit všechny, kteří nás podporovali psychicky. V jejich čele stála a stojí Jitka, kvůli které jsme to zkrátka vyhrát museli, protože by přeci na Nových Hradech nemohla vyřizovat, že jsem to posrala (asi poprvé jsem se ve článku neubránila vulgarismu, ale tady prostě být musí). Moc děkuji i Romče, Omastovým (ani bez šutříku pro štěstí by to nešlo) a vůbec celým Novým Hradům, protože když už jsem nemohla být s Vámi, musela jsem aspoň mít důvod, proč volat. A diskvalifikace není tím ideálním motivem. A pak všem našim „cvičákovým“ kamarádům, ať už těm z Chotusic nebo z Hory. Obě oslavy stály za to, ale na tu chotusickou opravdu nezapomenu, neskutečně mě překvapila. Stejně úžasná byla i oslava u Šidáků, byť původně zastíněna jako „vyzvedávání zapomenuté bedýnky.“

Nepředpokládám, že by článek někdo dočetl do konce, protože šest a půl A4 stránky je můj osobní rekord, ale až si budu za rok chtít vzpomenout, jak jsem si to užila, vím, kde hledat.