Jarní cena Velká Chuchle 5. 6.

05.06.2016 21:53

             Na červen jsem neměla naplánované žádné závody, v zimě jsem na trojzkouškách vyhrála poukaz na závody pořádané Školou psích sportů a agility při dostizích mě víc než lákalo. Zdá se, že podmínky pro naše závodění byly takřka ideální.

A tak jsme v neděli ráno naložily do auta obě šeltie (Justýnku jako morální podporu), oblečení do příšerného vedra, stan, pár těch nutností pro Aidu a vyrazily vstříc chuchelskému dostihovému závodišti, které pro mne sice nebylo, jak už to tak u dcerky z koňácké (a převážně dostihové) rodiny bývá, neznámou, jela jsem tam však poprvé a doufám, že ne naposled. I když nám dalo hledání příjezdu zabrat („Mami, nemohlas dávat větší pozor, když jsi sem jezdívala s tátou?“), stihly jsme dorazit včas na prezenci, jen jsme už nechytily místo pro stan u parkuru, což se ale nakonec nestalo překážkou, protože jsme stan měly pod stromem a bylo to tak skoro jediné místo z celého závodiště, kde bylo příjemně. Oficiálně posuzoval Petr Dostál, role stavitelky a rozhodčí se však ujala hospitantka Monika Vosyková.

Jako první bylo na programu agility, které se mi celkem líbilo. Na start jsem šla s naprostým klidem, o nic mi nešlo, ale byly to první závody, kde se mnou byla mamka u parkuru a Aida o ní věděla, takže mě přeci jen trošku hlodal strach, jestli Aida nepoběží spíš za ní. Mé obavy se naštěstí nenaplnily. Poměrně těžká rozlišovačka na áčko v pohodě, těžší náběh do slalomu bez problému. Chyba, kterou jsem ale nepochopila, bylo houpačkové odmítnutí, kdy kóča vyběhla na nástupní zónu a pak prostě seskočila dolů. Na druhý pokus už to bylo v pořádku, odmítačku a hodně zbytečných vteřinek nám už ale nikdo neodpáře. Protože jsem trošku nestíhala, zkusila jsem přeci jen méně jisté, ale možná i rychlejší řešení a po Aidě chtěla to hnusné stažení z tunelu na druhou stranu, které ale zvládla skvěle, stejně jako kladinkovou zónečku. Co se nám ale nepovedlo (stejně jako nám to teď moc nejde na tréninzích) bylo stočení kolem bočnice ke mně, mým pracovním názvem pětník (pes se točí okolo celé bočnice, já se moc hýbat nemůžu). Kóča jaksi místo pětníku udělala čiči, které má od doby, co ho umí, moc ráda. Znamenalo to pro nás další velkou časovou ztrátu, i s tímhle šíleným skórem jsme si však s trestnými body za odmítnutí a pouze třemi desetinami trestného bodu za čas doběhly pro 5. místo.

Pak následovala dlouhatánská pauza, kterou jsem trávila povídáním s mamkou, Áďou Klepalovou, Eliškou Hrůzovou a dalšími, co byli zrovna po ruce. Když si své zkoušky odběhali jedničky i dvojky a přišla řada na nás, sluníčko pálilo opravdu naplno. Parkur se mi líbil, nepřišel mi nijak zvlášť těžký a vcelku jsem se na něj už těšila. To, že jsme na něm udělaly celkem ostudu, je vedlejší. Přeletěná houpačka a blbý náběh do slalomu nás stály nejen bodíky ale i vteřiny, které by se hodily, konečně předposlední místo pak bylo opravdu zasloužené.

Během zkoušek už se rozběhly i dostihy, které jsme si s mamkou opravdu užily. Atmosféru dostihů milujeme a spojená s agility byla naprosto nepřekonatelná. Mile nás překvapilo i to, že jsme stále v dostihovém programu rovinových dostihů našly mnoho známých jmen, barev a stájí, takže vždy bylo spoustu možností, které si vybrat pro fandění. Naše sprinty k dráze neměly chybu.

Jako poslední běh byl na programu jumping, který se mi sice líbil, viděla jsem v něm ale spoustu míst, kde jsme tušila, že nebudu. Říkala jsem si, že i přes spoustu zdržení nejsem s našimi časy úplně spokojená a je třeba s tím něco udělat, tak jsme se s Aidou prostě hecly. Běh to byl opravdu vyčerpávající pro mne i Aidu, jely jsme obě na doraz a věřily si jako na tréninku. A vyplatilo se, nádherný běh jsme s úžasným pocitem vyhrály se zdaleka nejlepším časem ze všech medíků. A nechce se mi tomu snad ani věřit, ale opravdu pro mne výhra na obyčejných závodech v obyčejném jumpingu byla moc cenná a příjemná.

Po našem doběhu jsme pobalily věci a šly ještě chvíli fandit sportu našim srdcím asi nejbližšímu, tedy dostihům. I když to byly opravdu celodenní závody ve velikém vedru, musím říct, že po delší době jsem se nenudila ani chvilku, užila jsem si je a strávených hodit ani trošku nelitovala. A za rak doufám, že mi závody opět vyjdou, protože byly skvělé!