Junior Dance Praha 2.kolo - 21.2.

Tentokrát jsme si s Jančou prohodily role a já ji víceméně přesvědčila (a nedalo mi to moc práce), aby se vydala s námi i na druhé kolo neoficiálních dogdancingových závodů pro juniory. Původně jsme počítali s tím, že Justýnka bude mít už po porodu a mamka nás v klidu odveze do Prahy, Justýnka nám ale odkladem svého porodu situaci trochu zkomplikovala a do Prahy nás nakonec vezli Zatřepálkovi, kterým se do kufru vešla i Laruška. Na místo jsme dorazili nakonec tak akorát, stihli si zabrat lavičku, převléct se do kostýmů, rozcvičit fenky a nakrokovat sestavičky. Janča s Paminkou šly s jejich sestavou „Tancovalo koště“ na řadu hned jako druhé a sestava se jim vážně povedla. Pak už nastala chvíle mne a Larušky. Kočička už od začátku vnímala daleko líp než minule, brala si pamlsky a já šla na plac docela v klidu s tím, že si to jdeme hlavně užít a zatancovat nejlíp, jak umíme. Naše doktorská sestava byla vymyšlena na poslední chvíli jako náhrada za Maxipsa Fíka. Nedala jsem tam žádné cviky, které jsme neuměly (což mívám obvykle ve zvyku) a to se nám vyplatilo. Laruška cvičila krásně a celé tři a půl minuty se soustředila především na mne a prováděné cviky. Janči taťka a brácha nás po našem tanci opustili a vyrazili někam do města a my zhlédly mnoho dalších krásných tanečních sestav. Když přišla řada na vyhlášení, začínala jsem být přeci jen zvědavá na náš výsledek. Byť jsem ze sestavy měla skvělý pocit, byla jsem si snad jistá, že se mi ostatní sestavy líbily strašně moc (já vím, že se to nevylučuje, ale stejně). Kdy začalo vyhlášení naší kategorie, a místa plynula a my nebyla ani poslední, předposlední….ani čtvrté, začalo mi docházet, že krašák asi bude na bedně. A tak se stalo, že jsme byly volané na úžasné a dokonalé třetí místo, tedy na bednu, kde to Larunce neskutečně slušelo. Když jsme dostaly medaili a ceny a začala hrát písnička „We are the champions“ neměla jsem k breku daleko. Ten pocit, že my to dokázaly. Měla jsem s Larunky vážně neskutečnou radost a byla prostě pyšná a hrdá. Abych nezapomněla, na druhém místě vedle nás stály Janča s Paminkou, kterým to taky neskutečně přeju a které měly naprosto úžasnou sestavu (na tu nejlepší písničku, viď :D). V součtech obou kol je teď Janča s Pami první a my s Lálou páté. Po vyhlášení jsme zjistily, že budeme muset na Janči tátu a brchu čekat trošku déle, tak jsme si boudy přestěhovaly do obchodu a šly si ho projít. Nikdy jsem petko tak důkladně neprolezla a musím říct, že i Larunce se tam líbilo. Po dlouhém procházení obchodu jsme si odnesly pár pamlsků, u pokladny si ještě popovídaly s prodavačkou, které se Laruška moc líbila. Když jsme posbíraly věci a vydaly se ven, zahlédla jsme lidi, co mi byli povědomí, a ve vteřině jsem si uvědomila, kdo to je. Soškovi – známí, co mají šarplanince a které jsem už delší dobu neviděla. I když jsem si byla jistá, pozdravila jsem a zeptala se, jestli to jsou oni, protože mě nejdřív evidentně nepoznali. No, vzpomněli si. Prý už nejsem žádná malá holčička, jakou mě znali, že jsem už prostě dospělá (proč to v posledních dnech slyším nějak často, copak už nevypadám na 10? :D). Chvilku (no, možná trochu delší, těžko říct), jsme si popovídali a my se pak s Jančou usadily na obrubníku, Janča nám zašla pro jídlo do mekáče a příjemně jsme v krásném počasí „poobědvaly.“ Po čase dokonce dorazili Zatřepálkovi, aby nás vyzvedli a my z toho vytěžily ještě zmrzlinu J. Po cestě z Počernic jsme se zastavili ještě na procházce u Lipan, kde jsme omrkli tu známou mohylu. Lara i Paminka se na kratší procházce krásně vylítaly a pak už jsme byly odvezeny domů, kde na nás pořád žádné šeltií miminko nekoukalo. Je za námi tedy naprosto skvělý den, který jsem si doufám neužila jen já. Večer jsem na facebook dala naše video ze závodů a něco k tomu napsala (mimo jiné i náš výsledek). A přišla nejedna gratulace a pochvala, čehož si nesmírně vážím. Ale něco, co mi v paměti zůstane ještě dlouho, je gratulace od Štěpány. Kromě té totiž naše video ještě sdílela s komentářem „amazing.“ Pro někoho je tohle nejspíš prkotina, ale já tu opět málem (dobře, tentokrát už opravdu) brečela. Je to jeden z lidí, kteří mě znají už od malička a taky jeden z těch, kteří mě toho mnoho naučili a v mnohém pomohli. A tohle neskutečně moc potěší!