Klubová výstava Litoměřice 24.5.

Na všechny psí akce (a často nejen ty psí) se vždycky moc těším. Jak ale potom říct mému těšení se na šarplaninské akce, to nevím. Je to prostě těšení mockrát větší a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli mi nějakého psa budeme hlásit, ale to, že jedem bylo jasné snad už 5 let J. Na poslední chvíli jsem dopočítala, že malá Lara se může účastnit ve třídě štěňat, tak proč ji nepřihlásit, i když jsem toho ráno litovala. Naše pozvání přijal makedonský rozhodčí Vladimir Krstevski a jeho posuzování bylo sice přísné, ale spravedlivé a vyhráli opravdu ti nejlepší. Nebál se zadat i dobrou, což se nestává často a proto už výborná měla velkou cenu a já osobně bych z ní měla opravdu radost.

                Na výstavu jsme v sestavě já, mamka, Lara a Aida dorazily už po deváté hodině, vyzvedly si desky u šeltií a katalog na MVP, utábořily se u kruhu, který se později stal šarplaninským. Jak tak přicházeli účastníci, všechny ty nebožáky jsme hned s mamkou odchytávaly a zpovídaly. Mé malé štěňátko poutalo pozornost snad všech kolemjdoucích, které se ho přece potřebovali pohladit a pomazlit. Mimo jiné si ho notnou chvíli fotil i pan rozhodčí (to jsem ještě nevěděla, že to je on), ale odhadla jsem to správně. Asi se opravdu líbila. A tak šel čas a dorazil nám i zbytek výboru, tudíž jsme začali chystat výstavu. V kruhu 51 u Koliby se před námi vystavovalo pár jiných plemen, tak to vypadalo, že budeme relativně stíhat, ale ouha. Já dostala tradičně na starost výdej desek a jakousi přejímku. Desky ale nebyly hotové a hledání správných posudkových listů, diplomů a čísel mi dalo zabrat a tak se tvořila poměrně dlouhá fronda. No co, my makáme celý den, tak si lidičky snad počkají pár minut ve frontě. Samozřejmě, že to všichni statečně vydrželi a já značně v nervech prostě nestíhala. Mamka odešla vystavit Aidu k paní Ubrové na druhou stranu výstaviště. O nich vím jen z vyprávění – obdržely hodnocení V3, což mě teda moc nepotěšilo, ale už jsme titul nepotřebovaly, tak jsem to pustila z hlavy a jen mamce vyčinila, že to Aidičce určitě pokazila. U nás mezitím proběhlo slavnostní zahájení s nástupem do kruhu všech zúčastněných. Já doslova jednou nohou stála s Laruškou v kruhu a představovala ji a tou druhou jsem vydávala desky s čísly a ostatními papíry. Omlouvám se, jestli někomu přišlo nezdvořilé se jen tak sebrat a odejít z kruhu, ale budiž mi prominuto, bylo to pro dobro ostatních, ty papíry se samy nerozdají J. U kruhu se za námi pak stavili zájemci o krašáka, tak uvidíme, jestli se z nich vyklubou noví krašákáři. Já stále stála u přejímky a jen naběhla s Lálátkem do kruhu na její individuální předvedení. V pohybu to bylo strašné, nějak se jí nechtělo, ale v postoji stála krásně a i se nechala parádně prohmatat, takže jsem z ní měla radost. Dostala krásný posudek, takže úspěch největší. Já ji jen rychle hodila do klece a šla stavět stánek, rozrovnat v něm věci a tak různě. Pak nás čekala chvíle klidu, kdy jsme si jen prodávaly, povídaly, vysvětlovaly různé věci různým lidem atd. Dokonce jsme si i stihli dojít s Ančou na obídek a posadily do stánku mamku. Ta si tam ovšem zařídila školku, tak jsme chvíli jen stáli opodál a čekali, až školku zase zavře, což se nakonec povedlo. Jak čas ubíhal, přiblížilo se i vyhlášení. Larušku jsem s velkým přemáháním nacpala mamce s tím, že já teď musím pracovat. Pan rozhodčí mi prý chtěl i pogratulovat, ale když jsem od těch cen odcházelo, asi jsem ho přehlídla. Mohl být rád, že má pracovitý personál v kruhu J.  My jsme se s Aničkou totiž už automaticky postavili k cenám, rodiče se pokusili umístit do stánku, což se nepovedlo, protože vždycky nějak zmizeli. My rozdělovaly poháry, granule a pletené uzle vítězům i ostatním umístěným, přemýšlely, jak bychom pořadí sestavily my, radovaly se z úspěchů našich oblíbenců a nechápaly některá jiná ocenění (ať už kladně nebo záporně). A tak se stalo, že se čas výstavy opravdu uchýlil ke konci, my uklidili stánek a všechno ostatní a bylo zaveleno „Jde se do hospody!“. I přes mamčiny protesty jsem popadla psy s tím, že beze mne by asi odjela, ale svoje miláčky by tam nenechala, a šla jsem tedy taky do hospody. Samozřejmě, že se zadařilo a přišla i mamka. Chviličku maličkou jsme poseděli, oslavili vítězství Šidákovic Groma a titul Klubový vítěz 2014 fena – Štěpánčiny Tesky Ště-Kot North, pokecali o všem možném (i když si toho spoustu šetříme na Nové Hrady – tam to bude veliké) a pomalu se rozjeli do svých domovů. Na tuhle výstavu budu vzpomínat ještě hodně dlouho a i když jsem večer padala a vlast, moc jsem si to užila. Zjistila jsem, že mi nedělá problém zdravit každého na potkání. Když vidím, že patří k šarplanincům a třeba ho ani neznám,  automaticky, hlasitým tónem zdravím. Milým překvapením ale bylo, že mne poznává velká spousta lidí a tím spíš, že já je opravdu téměř neznám. )

Nakonec ještě jednou napíšu, že miluju skvěle strávené dny se skvělými lidmi. Tenhle ale uběhl tak strašně rychle, že jsem si teprve doma uvědomila, že už je konec. Teď se ale ještě víc těším na Nové Hrady, které si hodlám užít na plno. Se smečkou čtyř psů a dvou lidí to sice bude asi zabijácké, ale my to zvládneme! J