Klubová výstava Nechranice 12.9.

04.10.2015 19:53

Člověk míní, osud mění. A tak nejpůvodnější verze výstavy, kam bychom jely s mamkou, Larou a možná i Polym, poklidně, bez stresu a se vším nachystaným, vzala už na jaře za své. Termín Nechranic zasahoval do mamčiny konference a já vymýšlela krizová řešení, jak se na výstavu dostat. Nakonec účast „vyhrál“ taťka s tím, že bude aspoň legrace, večer kytara a já se těšila. V Litoměřicích jsme se však rozhodli termín posunout a tak pracně smyšlený plán cesty na výstavu mi byl zrušen a opět jsme se s mamkou vrátily k tomu starému, poklidnému. Ten ale vydržel jen pár dnů, než mi došlo, že večer před výstavou budu do půl jedenácté v tanečních. Opět jsme začaly tvořit nové varianty, já bojovala za to, abychom hned z tanečních jely na Nechranice a ráno mohly spát. Ten mi však byl zatržen máminým rozhodnutím, že pojedeme brzo ráno. To jsem ale ještě nevěděla, co se na mne chystá. Ještě než přišel začátek školního roku, mi bylo připomenuto (myslím, že oznámeno, ale tvrdili mi, že už jsem to musela slyšet), že hned druhý školní týden pojedeme do Jizerek sázet stromky. Když jsem si uvědomila, že z Jizerek bych měla do tanečních a pak na Nechranice, polil mě studený pot. Avšak scénář mamka ve Skotsku (tzn. týdenní péče o hospodářství), já v Jizerkách (tzn. týden bez teplé vody, bez elektriky, v horách, plný práce a výletů, spánek krátký), taneční (za odpoledne se zkulturnit, večer odtancovat dvě hodiny na vysokých podpatcích), výstava (vyjet brzo ráno na Nechranice, tam celý den vystavovat a pracovat při organizaci, večer jíst, pít, bavit se) a neděle (přijet domů odpoledne, trochu si odpočinout, zabavit zbývající psy) se stal realitou (tak schválně, kdo si pamatuje, jak tahle věta začala?). :-)

            Týden první, péče o domácnost, do toho psaní do časopisu, komunikace s pár šarplaninskými lidmi (ano, s některými více :-)), školu, nákupy a další nezbytnosti jsem zvládla na jedničku (musím se pochválit, nikdo jiný to za mne neudělá). Dokonce jsem si sehnala krosnu a především jsem se do ní zvládla na pět dní zabalit (kdo mne zná, ví, že úsporné balení je pro mne nepřekonatelná překážka.) No, krosna byla těžká jako kr**a. Zvládla jsem si i zařídit odvoz na nádraží a sehnat čínské polívky. Mise 1 splněna.

            Za misi 2 bych považovala Jizerky, kam jsme se na jednu stranu těšila, na druhou mě to děsilo. Celé to ale naprosto předčilo mé očekávání. Celých pět dní jsem si užila naplno, podívala jsem se do míst, která jsem znala jen z vyprávění svých rodičů, vyšplhala jsem se i na horu Jizeru. Zvládla jsem upéct dort bez trouby (ano, chápete správně, že byl nepečený) a mnohé další. Večery u ohně, dlouhý výlet, trocha té práce, cesty do Josefova dolu a mnohé další. Mobil jsem používala jen na budík, poslala jsem celkem asi 2 sms, jednou jsem volala. Bylo to kouzelné, jen tak na to nezapomenu, stálo to za to. Při odjezdu jsem si říkala, jak mi to tam bude chybět.

            Když jsme v pátek dorazili domů, měli jsme pár hodin na to ze sebe opět udělat lidi a nachystat se do tanečních. Ti, kterým jsem to před svým odjezdem opakovala, by mi asi nevěřili, že jsem to fakt dala. Dokonce jsem ještě stihla doplést uzlíky do cen. Taneční proběhly normálně, podle mého výrazu ve tváři vtipně.

            Tak tipuju, že okecávání mého programu máte až dost. A tak jsme v sobotu v šest vyrazily s mámou a Larou na Nechranice. Po cestě jsme si vzpomněly, že bonitační karty krašáků bychom asi měly mít my, takže následoval hovor Šidákům, jestli nějakou nenajdou. Jsou nejlepší – našli! :-). Na místo jsme z výboru dorazily první, byly obeznámeny s tím, kde co je, výstava se totiž konala v trošku jiném areálu než v předchozích letech. Netrvalo dlouho a dorazili i Šmakalovi, po chvilce i Šidáci. Trošku jsme popovídali, postavili kruh a já s Jitkou šly venčit. Došly jsme celkem daleko, prý nás nemohli najít :-). Nedlouho po našem návratu dorazila i Dáša, dochystala se výstava, s Alenou jsme pak ještě rozdělily ceny a mohlo se začít. Nejdřív úvodní nástup, kde jsme se s Larou ukázkově představily a já hned šla Aničce pomoct nachystat stánek, kde jsem opět trávila dost málo času a prodala jen hodně málo věcí (nějak nezvládám být na třech místech najednou). S Larou jsem si odběhala pár koleček, ukázala její zoubky a chvíli ji držela v postoji. Kočička neměla žádné problémy, i pochvalu za předvedení jsme dostaly. A pak to vypadalo, že bych mohla mít relativně klid, ještě doupravit rozpis cen, občas s někým povídat, nahnat někoho do kruhu a sedět ve stánku. To mi nakonec bylo „zatrhnuto“ a dostala jsem na předvádění Šidákovic Joriku. Teď to zní, jak kdyby mi to vadilo, ale měla jsem velkou radost, po šesti letech jsem měla jít zas do kruhu se šarplanincem. Výstava ubíhala a otevřená třída fen se přiblížila. I když ve chvíli, kdy jsem si s Jorikou zkoušela předvádění mimo kruh, byla beruška šikovná a vrtěla ocasem, vešly jsme do kruhu a Jorča nechtěla chodit, běhat ani stát. Těch pár koleček jsem s ní oběhla, ale strašně jsem se styděla, že jsem si s předváděním prostě neporadila. Nakonec si ji vzal Rosťa a vyběhali si výbornou, i když to byl prý očistec (no, to můžu potvrdit).

Když se odposoudilo, byla pauza na oběd a pak se začalo vyhlašovat. Nejdřív jsem si s Larou doběhla pro jejího druhého BOBa a pak už jsem se vrhla na rozdávání cen. Bylo to náročné, chvílemi jsem nestíhala, některé pytle granulí mi daly zabrat (zas až taková kulturistka holt nejsem), ale měla jsem v tom systém a zvládnout se to dalo. Na závěr si ještě Lara zaběhla o BIS s Neronem, který právem vyhrál.

A pak nastal čas bonitace, kam byla nahlášena naše slečna krašáková. A všechno bylo bezproblémové, i výškově je akorát, všechny poměry vychází a zkrátka je chovná! Takže teď budeme čekat na hárání…

Během bonitace jsem zjistila, že Šmakalovi odjeli a na mne čekal i úklid stánku, což už jsem skoro zapomněla a tak cpaní všeho do beden byla značná improvizace. Myslím, že mě Anička na Zbraslavi zabije :-). Stihla jsem si i zařídit odvoz na Říp, popovídat se spoustou lidí a tak dál. Když se zbonitovalo, oficiální část výstavy byla definitivně za námi. A tak jsme si prostě sesunuli stoly, lavičky a židle, sedli si a povídali, slavili. Taková poslední letní pohodička. Jak se pomalu blížil večer, přesunuli jsme se do hospody, dali si večeři a dál povídali a povídali, ale bylo to celé trošku ospalé, i když plné smíchu. Nakonec jsme zůstali jen my a Šidáci. Nakonec jsme se i my, nejsilnější jádro, zvedli k odchodu, prošli přes party Auto Kelly, mamka šla spát a my venčit. Tak v půl druhé jsem však už i já uléhala ke spánku.

Probuzení přišlo celkem pozdě, až kolem půl deváté a snídat jsme s mamkou šly skoro jako poslední. Nakonec jsme nevezli ani rozhodčího do Prahy, ani křepeláka domů. Posnídali jsme tedy, rozloučili se a vyrazili vstříc domovům se slovy „Tak na Zbraslavi.“ Výstava to byla bezpochyby příjemná, pohodová a teď vážně nezbývá než napsat „Tak na Zbraslavi!“