Kvalifikační závody juniorů Větřkovice 7.

08.05.2016 18:09

Letošní kvalifikačky pro nás provázela řada komplikací. Začalo to termínem našich cvičákových závodů, který kolidoval s později zveřejněným datem kvalifikaček. Už jsem se smířila s tím, že se kvaldy jednou obejdou bez nás, když se díky mým skvělým cvičákovým kolegyním povedlo s termínem pohnout. Abych to ale neměla tak jednoduché, tak se nám povedlo nakrýt Larušku a termín jejího porodu byl okolo kvalifikaček. Napsala jsem tedy Týně, jestli bychom se jim s Aidičkou vešly do auta a problém byl vyřešen. Co nám opět trošku zkomplikovalo život, ale bylo ubytování. V kempu ve Větřkovicích, kde se závod konal, bylo beznadějně plno, naštěstí se Živným povedlo sehnat krásné ubytování v kempu v Budišově nad Budišovkou (kde jsem byla poprvé, ale díky Janče nejspíš ne naposled…).

Ještě ve čtvrtek jsme s Aidou byly u Míši trénovat, v pátek se Lara rozhodla, že moje následná nepřítomnost je ideálním důvodem, proč se začít chystat k porodu, takže jsem, trošku nervózně, odjížděla od funící a hrabající Lary. Kdybych řekla, že cesta ubíhala rychle, lhala bych, protože jsme jeli asi pět hodin až k daleké Opavě. Když jsme ale dorazili na místo, byli jsme mile překvapení krásnou chatičkou s vlastní sociálkou a ledničkou. S Týnkou jsme vyrazily venčit a obhlédnout okolí. Po ubytování jsme se pak společně rozhodli vydat do kuchyně a vařit. Musím říct, že zapálit zapalovač je velmi náročné a podpálit s ním plotýnku ještě víc. Ale povedlo se, a i když jakési plněné těstoviny z pytlíku bych si znovu nedala, vcelku jsme se najedli a zbylo i na pamlsky pro Aidu. Po nás do kempu dorazili ještě Vydrovi a pak i Wohankovi, takže jsme rozhodně opuštění nebyli. My s Týnou ještě večer trapně seděly na wifi koutku, protože jsme přece musely zkontrolovat, jestli se na facebooku neděje něco bez nás. Protože jsme zapomněli zapnout bojler, nemohli jsme bohužel využít naši koupelnu a běželi jsme se sprchovat do těch společných, kde ale tekla moc příjemně teplá voda. Když jsem usínala s Aidou v nohách, začínala Lara doma rodit, což ale nebyl důvod k tomu, abych to věděla dřív než Jitka, stejně jako všechno, co se u nás doma dělo :-), což jsem chtěla mámě vrátit střídmým posíláním výsledků z víkendu, nicméně ona mi v tom výrazně pomohla, neboť brát telefony bylo pravděpodobně pod její úroveň, aspoň že mám Janču, Míšu a Šidáky. Přes noc se nám tedy doma narodily čtyři holčičky a dva kluci, což jsem se dozvídala skrz občasné noční esemesky, mezi kterými jsem toho moc nenaspala, ale ani mi to nevadilo.

Ráno jsem sice rozhodně nebyla čilá, ale protože jsem na tyhle situace a stavy zvyklá, nedělalo mi problém se dát do kupy a ani ne o hodinu později už jsem se Živnými seděla v autě cestou směrem na Větřkovice. Tam se nám povedlo postavit můj stan ve druhé řadě, zabydlet tam Aidičkou s Žofkou (absolutně boží vořešice, vypadající jako miniatura krašáka) a přestěhovat se do řady první k Elišce Gregorové. Když jsme u prezence odevzdaly výkoňáky, přihlášky a očkováky a organizátorka se automaticky ptala, jestli jsme děti nebo junioři, podívala se na mne a poznamenala něco ve smyslu „Aha, hloupá otázka, jasně že junior“. No, nevím, jestli si to mám brát osobně, přece nevypadám tak staře! :-) Na informační schůzce jsme se dozvěděli, kam chodit venčit, kdo kdy pomáhá na parkuru, v jakém pořadí se bude běhat a tak dále. Začínalo se dětským agility a my tam měli spoustu času se navzájem přivítat a pozdravit. Když doběhaly děti, byl na programu první běh pro nás – juniorské agility. Rozhodně bych si o tom parkuru netroufla s jistotou říct, že na něm vše stihnu a všude budu. Zdál se mi poměrně obtížný, ale zaběhnutelný (řekl někdo, kdo si tohle myslí a jakémkoliv parkuru). Co se mi rozhodně nelíbilo, byl začátek ven. Aida má dost dobré odložeí a já ho ráda využívám, protože nějak potřebuji eliminovat svoje pomalé nohy. Tady jsem se ale, vzhledem k nutnému startu z ruky, bála, že nebudu ani u druhé překážky včas. Nakonec jsem to tedy stihla, ale bylo to o fous. Začínalo se smolíčky, kteří mi ukázali ještě nějaká místa, kde by se dalo disknout a na která bych si měla dát pozor. Po odběhání už jsem skoro rovnou šla do klece pro Aidu, kterou mám ve zvyku relativně dlouho připravovat. Viděla jsem

zdálky běžet jen pár medíků, moc se ale zadařilo Týně, za což se Žofinkou sebraly 8 bodíků k dobru. I my s Aidou o chvilku později předvedly moc slušný běh, krásné zóny i slalom, ale bohužel s jedním hloupým odmítnutím, kdy mi Aida místo toho, aby zůstala na levé ruce, přeběhla za zády, ale povedlo se nám to vyrovnat. Abych ale nepředbíhala. O začátku parkuru jsem mluvila před chvilkou, následně jsem ale díky absenci náskoku nebyla na záda za tunelem, kterých jsem se bála, abych Aidu nezašlápla, ale zvládla se hezky stočit kolem správné bočnice na čiči. Zóna na kladině byla povedená, prostě jsem ji nehlídala, ať se snaží sama, tenhle způsob nám sedí nejlépe. Bohužel jsem ji nehlídala tak moc, že jsme ztratily kontakt a kóča i přeběhla za zády, což znamenalo odmítnutí, naštěstí jsme se z toho pak vymotaly a nic horšího z toho nebylo. Dlouho jsem si nebyla jistá, jak řešit slalom, po které jsem nutně musela být na druhé ruce. Protože se za slalom nerada točím, raději jsem riskla čelo už před ním, což nás sice stálo trošku větší oblouček, ale noc závažnějšího. Zbytek parkuru už byl v pohodě, zóny krásné, točení po dálce ucházející a moje záda za tunelem pomalá, ale Aida geniální. Celkově nám to vyneslo asi sedmé místo, bohužel bez bodu, protože nám Julča nastavila moc rychlý čas na naše krátké nožičky. I tak to ale bylo příjemné zahájení kvalifikaček a měla jsem z běhu radost.

Jako druhý se běžel jumping a začínalo se opět od dětí, takže jsme měli celkem dost času. Po přestavbě jsem tedy vyrazila na prohlídku běhu našeho. Nezdál se mi příliš těžký, i když se samostatnějším slalomem bychom si s ním poradily lépe. Obsahoval hned v úvodu těžší točení kolem bočnice a pak ošklivý úhel na skočku (šlo to řešit otočením okolo druhé bočnice, ale na to Aida točí a skáče moc hezky a já jsem pomalá). Pak se běželo z tunelu do tunelu (mírně zatočené), kde jsem mezi nimi francii opravdu nestihla a Aidu do toho druhého posílala před sebou. Ještě v tom prvním ale ošklivě spadla, přičemž mi zatrnulo nejenom na parkuru, ale zvlášť když jsem pak viděla fotku. Protože se Aidička netvářila, že by jí to nějak rozhodilo, pokračovaly jsme dál. Náběh do slalomu z obloučku nebyl náročný a zvládly jsme ho, ve slalomu jsem ale na sraba moc nezdrhla, i když na moje poměry to bylo pořád slušné. Out jsem sice stihla, ale čelo za ním bylo pomalé a oblouk před i za skočkou dost velký. Pak se běžela stejná kombinace tunelů jako v úvodu, Aida se opět vymázla, i když už ne tolik, stahování po tunelu (here) mohlo být přesvědčivější, ale už jsem na Aidu čekala tam, kde jsem měla, což se mi nestává často. Na závěr nás čekalo jen takové malé skočkové kolečko, kde jsem na závodech poprvé použila selku, kterou Aida krásně pochopila a perfektně se stáhla. Nevynechala jsem ani tu skočku, které jsem se bála a do cíle už Aida mazala přede mnou (mističkové tréninky se vyplácí). Nakonec nám tento běh v celkem pomalém čase přinesl páté místo a naše první čtyři bodíky k dobru.

Do posledního agility dne, které jsme běželi ještě před dětmi, jsem nastupovala sice trošku váhavě, neboť jsem si nebyla jistá pár kombinacemi, ale jako na každý parkur opravdu natěšeně. Jsem ráda, že nemusím řešit problémy s nervy, které naštěstí nemívám. Na závodech se běžně cpu jídlem, bavím se, a když se disknem, život jde dál a bavím se stále stejně. To se nám ale nestalo v tomhle běhu, který jsme doběhly s Aiduškou čistě. Dokonce is před ním i hrála s chlupatým peškem od Lucky Petirové. V úvodní kombinaci se dvěma skočkami a tunelem o 180° zpátky jsem nad vedením rozhodně neváhala, vím, že Aidě nevadí, když se jí motám u vstupu do tunelu, ale když jsem moc daleko a v blbém úhlu, vstup ignoruje a pokračuje kolem. Here na kladinu bylo tentokrát moc pěkné, stejně jako zóna a následná vysílačka to tunelu pod áčkem. První místo, kde jsem si nebyla moc jistá vedením, se blížilo, kolem skočky po tunelu se dalo točit z obou bočnic a následovala rozlišovačka s tunelem, kde si pes měl vybrat áčko. Buď mohl mít krásný úhel na áčko, ale tunel celkem blízko, nebo mít hnusný úhel na áčko, ale zadní díru tunelu skoro nevidět. Nakonec jsem to riskla, protože mi vůči Aidě nepřišlo fér, cpát ji na áčko skoro z pravého úhlu a vyšlo to krásně. Stihla jsem ji i vytlačit na skočku a udělat po točení záda a být pak u zadní díry tunelu, aby si beruška nevybrala tu bližší. Náběh do slalomu byl jednoduchý, opět skoro rovně, opět jsem ji v něm trošku, ale jen malinko nechala (ti, co mě znají, ví, že to bylo pro mne velké sebezapření, ti, co mě neznají, si nejspíš nevšimli, že jsem ji „nechala“ ve slalomu). Pak už jen oblouček domů, který jsem vedla na vysílačku a s čiči na předposlední skočce. S čistým štítem jsme tedy doběhly do cíle a já se těšila na výsledek, protože běh nebyl rozhodně pomalý a myslím, že byl i celkem hezký. Dlouhé čekání jsem nakonec vzdala a poprosila Radku Dostálovou, aby mi pak výsledek poslala. A výsledek mi udělal opravdu radost, byly jsme třetí a získaly tak 10 cenných bodíků, což nás prozatím vyneslo na čtvrté místo, které je ještě postupové. Po příjezdu do kempu a ukutění večeře jsme v kuchyňce zůstaly a ještě si povídaly s Julčou. Ale pak už nás únava přemohla a i my se odebrali na kutě.

Druhý den ráno jsme na místo jeli o něco později, stan už byl postavený a běhat začínali děti, takže být v osm ve Větřkovicích bohatě stačilo. Jela jsem tam s tím, že musíme máknout a udržet si zhruba svou pozici, tj. ještě zaběhnout něco čistě.

První běh bylo opět agility, tentokrát od Jiřiny Máčkové, ve kterém jsme se ale bohužel diskly. Na prohlídce se mi rozhodně nezdálo jednoduché a měla jsem několik míst, kde jsem si nebyla jistá. Chtělo to si psa hodně hlídat, ve spoustě míst ho parkur lákal na jinou překážku nebo na tu správnou, ale z druhé strany. A nám se bohužel jedno takové místečko stalo osudným. Sice jsem si hezky ohlídala stažení z tunelu a následný out, hlídala jsem ale až tak dobře, že jsem nebyla včas u další překážky, která se měla jít opět z outu, a tak ji Aida přeletěla z druhé strany. Opravily jsme si celou sekvenci (už v pořádku) a pokračovaly dál. Stažení kolem bočnice do tunelu luxusní, náběh do slalomu těsně kolem pastičky v podobě zdi krásný (a na nás i rychlý), slalom opět s pokusem o samostatnost, hezké stažení po látkáči i po pevném tunelu, skvělá vysílačka na zeď i stočení kolem její bočnice a následný náběh na kladinu, kdy já jsem byla už daleko, zóna u které jsem byla (což Aida nerada), také vcelku obstojná a dvoják jako poslední překážka taky přežil. Takže suma sumárum to byl dost hezký běh :-).

Jako druhý se běžel, stejně jako v sobotu, jumping. S rovinkou na začátku, kde jsem byla za naše odložení opravdu vděčná, poté se stahovačkou na dálce, která vyšla hezky a s vysíláním to tunelu, kde trošku překážela skočka mimo pořadí. Slalom se nám opět povedl moc hezky, ale protože je Aidička rychlá a hezky se stahuje a panička je pomalá, ale sebevědomá, pokusila jsem se po obloučku udělat čelo, což sice vyšlo tip ťop, ale bohužel jsme se s Aidou dotkly (respektive se mi obludka zakousla do ruky), což znamenalo chybu. Do konce už se nedělo nic zajímavého, povedlo se stažení z tunelu do tunelu i jakýsi oblouk za skočkou směrem domů, kde trošku „křenil“ tunel, který se šel chvilku předtím. Bohužel, nám opět týmy před námi nastavily takový čas, na který Aida se svými šestatřiceti centimetry nemá šanci stačit.

Do posledního běhu víkendu jsme nastupovaly ze šestého místa a já už to neřešila, protože jsem měla pocit, že nemáme šanci. Parkur Tomáše Glabazni se mi ale vcelku líbil a chtěla jsem si ho užít, což se rozhodně povedlo. Na začátku jsem si nebyla jistá, jestli se nám povede vytlačení za áčkem a jestli tam budu včas, abych se otočila, nakonec se ale povedlo obojí. Ovšem málem mi Aida šla pak rovnou do slalomu a vynechala by skočku na točení, což jí není podobné. Nějak jsme se ale vymotaly. Zjistila jsem, že si parkur nepamatuju tak, jak jsem si myslela, asi jsem byla z toho sluníčka už trochu zblblá a tak jsem si vůbec nebyla jistá, jestli pokračujeme dobře, což se nám ale naštěstí vedlo. Zpět za tunelem ležícím pod áčkem bylo úplně akorát tak, aby nešlápla na áčko, ale peckově se stáhla. Do tunelu pod kladinou, na který jsem málem zapomněla, jsem ji posílala před sebou, ale na skočce se v točení kočička trošku zamotala a já málem dostala infarkt, že skočí zpátky, ale nakonec to vybrala. Bohužel nám o fous uletěla zóna na kladině, což byla naše jediná chyba v běhu, vysílačku do tunelu zvládla krásně a pak už rovinka až domů, kde valila přede mnou. I tohle byl moc pěkný běh a přeci jen stačil na páté místo se šesti body.

A teď ž zbývalo jen čekat, protože jsme byly průběžně sedmé, takže nebylo úplně vyloučené, že by kvalifikace mohla vyjít. Nebudu Vás dlouho napínat, nevyšla. V eMkách vzali šest lidí před námi a jednoho kluka někde za námi. Každopádně nesmutníme a budeme to zkoušet zase příští rok.

V první řadě bych chtěla poděkovat mamce, která doma s Larou odrodila všechny štěňátka, a zvládly to na výbornou. Další poděkování patří Jitce a Rosťovi, kteří byli podporou na telefonu pro mne i mamku. S mamkou rodili a mne podporovali na kvalifikačkách i když se zrovna nedařilo. A bylo to moc fajn! Moc děkuji také Živným, kteří si mě vzali i s Aidou na krk, odvezli mě, krmili mě a ubytovali mě. Děkuji! A obří dík patří také Míša, která byla rovněž podporou na telefonu, radila mi, jak běžet a říkala, jak jsme skvělé! Děkuju! A zapomenout nesmím ani na Janču, která na telefonu také nechyběla. No a vlastně vůbec na všechny, kteří nás podporují, moc si toho vážím!