.JPG)
Květnový pohár Liberec 8. 5.
Snažím se dodržovat alespoň jedny závody na Liberecku ročně, neboť tamější část mé rodiny se občas také ráda podívá na nějaké to naše běhání. Když jsem, snad ještě v zimě, na kačru našla závody v libereckém jezdeckém areálu, nadchla jsem se pro účast, i když finální rozhodnutí padlo daleko později. Stále jsem váhala, který ze tří dnů si zvolit a jestli to přeci jen nebude na Aidu moc závodů v kuse. Nakonec jsem vylosovala pondělí, kdy se krom zkoušky běžely i otevřené běhy. Vzhledem k nízkému počtu přihlášených nakonec přibyla ještě jedna zkouška, přesto jsem ještě dva dny předem trnula, aby nám závody, posuzované naším oblíbeným Petrem Dostálem, nezrušili. V neděli jsem strávila dlouhý den v práci, takže jsem večer ulehala s bolavými nožičkami a modlila se, abych to v pondělí vůbec přežila, protože jsem ve stresu ze zrušení závodů nahlásila pro jistotu Aidu na čtyři běhy, Laru na tři a Justýnku jen na dva otevřené.
V pondělí jsme, v brzkých ranních hodinách, statečně vyrazily směr Liberec, kde nás čekala komplikovaná objízdná trasa městem, moje geniální navigace v mobilu nás tak provedla různými uličkami, které už sice asi nikdy nenajdeme, ale úspěšně jsme dorazily až do cíle, Růžodolského jezdeckého areálu, kde jsou mimo jiné pořádány i větší parkurové soutěže. Parkur pro první jumping už byl připraven, já stihla rychle dojít na prezenci, postavily jsme stan a nachystaly si vše pro pohodlí u parkuru. Za chviličku už nás všechny pozvali na společnou prohlídku parkuru, který sice místy trochu připomínal jeden z Roudnických jumpingů, nicméně v trochu zjednodušené formě. Jako první šla na řadu Justýnka, která na své poměry a věk a valila jak ďas a i se dvěma odmítnutími vyšvihla, pro ni hezkou, postupovku 3,68 m/s. Protože však byla v kategorii sama, i se dvěma odmítnutími jsme si vysloužily první místo. Ale sama ve small jsem tedy ještě nebyla. Sotva jsem Justýnku odvedla k mamce do stanu, už už jsem běžela na start s Aidičkou, což mi příliš nevyhovovalo, neboť na její přípravu jsem potřebovala daleko více času. Aidě to ale asi nevadilo a jumping jsme doběhly s čistým štítem, jedním malým zaváháním a hezkou postupovkou 4,85 m/s, což nám vyneslo první místo. Pro přípravu Lary jsem měla o trochu více času a moje kočička mi udělala radost. Moc se snažila a do cíle jsme doběhly čistě, což byl náš první čistý otevřený běh. Časově jsme sice na nejlepší týmy nestačily a s pár drobnými za čas jsme skončily jedenácté, ale s moc dobrým pocitem.
Netrvalo dlouho a do areálu se na nás přijela podívat i babička, která nám zůstala fandit po celý den, na střídačku se stavili i další příbuzní. Agility se mi na prohlídce zdálo trošku těžší než ranní jumping, i tak jsem se ale těšila. Začínalo se tentokrát kategorií large, tedy Laruškou. Ta už byla trošku unavenější, běh nicméně odstartovala vyštěkáním rozhodčího, byť jsem se den předtím smála, že Petr je jediný, na koho neštěká. Když ji rozhodčí omrzel, popoběhla si řvát ještě k našemu stanu, kde se jí znelíbili příbuzní. Velikou radost mi ale udělala tím, že se nechala ukecat a alespoň polovinu parkuru jsme si zaběhly. Po Laře jsem konečně měla dost času na přípravu Aidy. Celý parkur jsme doběhly plynule, nicméně zóna na kladině se mi tak nelíbila, že jsme vyrazily opravovat, navíc mi za kladinou skočila Aida skočku zpátky, to ale pramenilo z mé koncentrace na zónu. Poslední šla na řadu Justýnka, která opět valila, ale tvářila se, že slalom nikdy neviděla (on se jí na levou ruku moc nepáčí). Skočená nástupka na kladině byla jen mou vinou, protože jsem se motala jak káča a Justýnu vyvedla tak pryč, že se divím, že se na tu kladinu vůbec vydrápala. Do cíle jsme dorazily se dvěma chybami, dvěma odmítnutími a na druhém místě, neboť do druhého běhu nám už přibyla konkurence. Po doběhu agility jsme se přemístily na vyhlášení, odkud si nádherné ceny odnesly obě holky.
Po krátké pauze přišla řada na dvojzkoušky. Larušky se týkala pouze první jednička, tu zaběhla s jedním odmítnutím a na skvělém druhém místě, byť v horším čase. Ale snažila se, parkur byl krásný a běhavý, moc jsme si to užily. Druhou už jsme společně neběžely, Lála zkoušky nepotřebuje a měla toho už plné zuby. Delší odpočinek nás čekal přes dvojky, protože do zkoušek jsem nepřihlásila ani Justýnku. S Aidou jsme se zúčastnily obou zkoušek, obou se stejným výsledkem – diskvalifikací za zóny. Bylo mi skoro do breku, nevěděla jsem, proč se to děje, co dělám špatně. Vždyť už nám ty zóny tak dlouho fungovaly. Nicméně zbytky parkurů byly luxusní, takže jsem měla i důvod k radosti.
Po doběhu obou zkoušek jsme pobalily věci, vše odnosily do auta, já došla pro výkoňáky, dostala skvělou radu, co se zónami (a zatím funguje, díky! :-)) a zamířily jsme domů.
Děkuji úžasným pořadatelům za krásné závody, byť v menším počtu, ale na krásném místě a se skvělou organizací a milému panu rozhodčímu za krásné běhavé parkury, které byla radost řešit a běhat.
