Letní party Ratenice 30. 7.

30.07.2016 20:15

Protože jsem si na letošní léto našla brigádu, šly psí akce trochu stranou, takže mě mile překvapilo, když se volné místo v mém diáři shodovalo s termínem závodů v nedalekých Ratenicích. Ty byly tentokrát plánované jako dvoudenní, s běžnými závody v sobotu a dvojzkouškami v neděli. Protože od té doby, co jsme se s Aidou probojovaly do trojek, má motivace pro účast na zkouškových speciálech trochu klesla a navíc bych musela jet sama (Míša s Daffíkem už neběhá a zbytek našich cvičákových kolegů jsou jedničkáři a dvojkaři), vybrala jsem si sobotní „obyčejné“ závody a začala hledat parťáka, všichni mi ale úspěšně dávali košem. Janča chtěla spíš na zkoušky a v sobotu něco měla, Hanka byla pryč úplně, čas ale naštěstí měla Šárka, takže jsme se společně přeci jen přihlásily na závody posuzované Petrem Dostálem s hospitantkou Evou Svobodovou.

            Zpoždění jsme měly samozřejmě už před výjezdem z domu, ale nakonec jsme v klidu nabraly Šárku s Jímou a do Ratenic přijeli všichni akorát včas, abychom zabrali místo na stan u parkuru. Krom závodníků Jimečka a Aidy s námi jako doprovod jelo ještě naše krašákmimi Arísek, který se celý den choval jako profík a pohodář.

            Začínalo se během agility, který vyděsil nejen nás se Šárkou. Jedna past střídala druhou a nebyla jsem si jistá, co budu na parkuru dělat já, natož abych si byla jistá, co má dělat Šárka. Zpoza pásky to vypadalo ještě celkem dobře, při prohlídce jsem si ale místy klepala na čelo, pro malé psy ještě celkem v pohodě, pro větší už ale mohlo být problém třeba místo, kde se vlásenka těsně potkávala s vchodem do tunelu. Běžet to s Larou, tak ji mám v tunelu jen tím, že skočí. Při běhu to ale nakonec nebylo tak tragické a v tunelu neskončily naděje skoro žádného z týmů. Protože začínali smolíčci, kterých bylo pár, tak jsem začala Aidičku chystat ještě během nich, i když jsme z devíti medíků šly na start poslední. Na start jsem šla relativně v klidu, o nic nešlo a kupodivu se nám do cíle povedlo doběhnout velmi plynule a i docela rychle, bohužel si však Aida zahrála na Čestmíra a přeletěla houpačku. Zbytek se nám ale povedl a celkově nám to vyneslo pěkné třetí místo. Šárce se v tomto běhu moc nedařilo, Jíma byl hodně veselé nálady a přidával si překážky dle vlastní chuti, z čehož měl ale ohromnou radost, na rozdíl od Šárky. Abych ho ale pochválila, dělal naprosto luxusní zóny a měl krásný slalom. Netrvalo dlouho a parkur byl přestaven pro zkoušku A1, která čekala Šárku s Jímou. Krásný, běhavý a prostorný parkur se nám líbil rozhodně víc, než běh první. I Šárka na trať nastupovala daleko s větším klidem a bylo to znát. Jímův pád z houpačky a následná oprava je sice stála diskvalifikaci, běh ale měl hlavu a patu a to je důležité. Během dvojek jsme měly spoustu času na jídlo a socializaci Aríska, okusily jsme sýr v housce, který vůůůůůbec nepálil. Trojková zkouška se mi nelíbila o nic víc než úvodní agility, štval mě především začátek, kdy jsme se nemohly rozběhnout a musely se nejdřív zatočit. Pak už byla celkem plynulá, se zajímavým náběhem do slalomu a za nehezké úseky jsme si mohly samy. Aida mě potěšila nádherným slalomem, tak krásným, že jsem se kochala místo toho, abych běžela do pozice, kde jsem být měla, což nás stálo nějakou tu vteřinku, dál jsme ale pokračovaly slušně. Bohužel však houpačka opět byla naším protivníkem a Aida opět Čestmírovala. Chvíli jsem váhala, jestli to mám opravit a udělala jsem chybu, protože jsem se rozhodla pokračovat bez opravy. Sice jsme tak dokončily na třetím místě, ale mám brouka v hlavě, jak to bude s našimi zónami pokračovat. Tak uvidíme, jisté ale je, že minimálně jedny závody si ještě do MČR mládeže pro jistotu dáme. A jestli mi tam tu houpačku nedají, budu se zlobit. Před námi už byl jenom jumping, kterému jsem na chuť taky nepřišla (bohužel však na rozdíl od zkoušky a agility ani po jeho doběhu) a myslím, že naše diskvalifikace za to nemůže. Při prohlídce jsem si říkala, že si přece potřebuju zkusit některé věci i na závodech, tak proč k tomu nevyužít zrovna tento běh. Rovný tunel uprostřed parkuru, který byl součástí obří rovinky mi radost neudělal, protože nešlo dělat nic jiného, než makat, což mi nejde. Já si ale chtěla zkusit hlavně samostatný slalom, což se mi povedlo a Aida byla prostě drsná, za to, že jsme se diskly těsně za ním, si můžu sama, ale já se zase začala kochat a navíc jsem se bála, aby Aida nevypadla. Do cíle jsme se nějak doplácaly, asi by to byl čistý běh, ale možná bych z něj neměla tak dobrý pocit, jako mám teď. Šárce s Jimečkem se sice nepovedl tak, jako jedničková zkouška, nemuseli se za něj ale vůbec stydět.

            Pak už zbývalo jen počkat na vyhlášení, kam jsem vzala Aríska, který se choval jako správný profík a ještě mi pomohl odnést ceny, naskládat věci do Tondova auta, který nás, lehce handicapován, dovezl domů :-). Byl to celé fajn den, ještě teď mě svědí spálený výstřih, k táboru jsme nezorganizovaly samozřejmě absolutně nic a já už bych zas na nějaké závody vyrazila :-).