Letní výcvikový tábor Holovousy 3.-8.8.

08.08.2015 12:12

Jako každý rok bylo nutností si na léto naplánovat nějaký výcvikový tábor. I když jsem měla trošku jiné plány, nakonec jsme se s Laruškou, Aidou a Jančou s Paminkou vydaly do nedalekých Holovous u Hořic na dogdancing k Aleně Smolíkové a agility k Hele Potfajové. Předpověď na táborový týden hlásila tropické teploty a to se taky do puntíku vyplnilo. Za celou dobu nespadla ani kapka deště, a pokud zafoukalo, byl to malý zázrak.

Celé to začalo nedělí, kdy dorazila Janča s Paminkou k nám, abychom mohly druhý den včas odjet. Byť bylo v neděli docela snesitelně, už pondělní ráno ukázalo, že zima nám nejspíš rozhodně nebude. Na cestu se s námi v přeplněném autě vydal ještě Apollón, který pak s mamkou jel do Nymburka na veterinu, odkud naštěstí přišly samé skvělé zprávy. V Hořicích se nám povedlo objevit příjemnou restauraci U Jízdárny, kde jsme si daly oběd a pokračovaly do Holovous. Areál vedle ovocnářského ústavu jsme našly lehce a rybník hned pod ním nám udělal velkou radost. Na místo jsme dorazili jako druhé, zabraly jsme si místo na úplném konci kempu, kousek od branky k vodě. Postavit náš růžový altán netrvalo déle než pět minut (když vynechám zatloukání kolíků do suché země), ale stavba toho „bydlícího“ stanu nám dala pořádně zabrat, ale i to se nakonec povedlo. Mamka s Apollónkem odjeli a my před sebou měli náročný týden.

Hned ve čtyři jsme se všichni sešli U vagonu, abychom se dozvěděli, že náš trénink agility se přesouvá na šestou, protože běhat v takovémto vedru by bylo o život. Netrvalo ale dlouho a přišel čas postavit parkur. Ve skupině jsme nejdřív byly s Aidou se dvěma BOC, na zbytek týdne ale přišla změna. Aidička se předvedla v dobrém světle, i když to mohlo být lepší. Na tréninku Hely Potfajové se mi potvrdilo přesně to, co jsem četla na stránkách Jany Zemkové – dokud se to nepovede, nekončí se. Ale nestačilo parkur jen tak zaběhnout, muselo to být na jedničku s hvězdičkou. Přestože se mi za celý týden jediná sekvence nezdála nezaběhnutelná, jak tomu často bývá na trénincích u Míši nebo pokud stavím parkur já :-), opravovaly jsme skoro všechno a neminulo nás mnoho „disků.“ I tak se ale Aidička ukázala jako nezničitelná a mnohačetné opravy zvládala s přehledem a rychlostí sobě vlastní, já jsem ale trochu pokulhávala a na konci některých sekvencí jsem potřetí i funěla :-). Pondělním agility pro nás program dne tedy končil, resp. po nás ještě na agi nastupovala Janča s Paminkou. Když odběhaly i ony, vzaly jsme holky vyvenčit, nakrmily jsme a protože především já jsem tvor extrémně společenský, šly jsme se usadit k hospodě U vagónu a seznámit se s holkami víceméně našeho věku, které se tábora rovněž účastnily. Poctivě jsme počkaly na program následujícího dne, který nám řekl, že Lara s Paminkou budou od půl desáté tancovat u Alči Smolíkové a večer Laru vystřídá Aida a budou s Pamčou od šesti agilitit. Ještě jsme chvilku poseděly a pak se odebraly do hajan. Na mne čekala tvrdá karimatka, kterou jsem hned následující den vyměnila za nafukovací matraci. Laruška byla odsouzená první noc preventivně strávit v kleci, což jí ale naštěstí nevadilo a prostě to zalomila.

Ráno se nám povedlo spát nečekaně dlouho a ze stanu jsme vylezly teprve po osmé. Já šla jako ranní venčení obejít rybník, Janča s Paminkou vyrazila v protisměru o chvilku později. Pro ty, kdo znají Nové Hrady – ocházet rybník v Holovousech je procházka na cca 300 metrů, v Nových Hradech na 5 kilometrů J. To jen taková kulturní vsuvka. V klídku a pohodičce jsme si uvařily kafíčko a připravily se na trénink. Na Laru už bylo vedro a cvičit se jí moc nechtělo, vyložený propadák to ale nebyl. Problém ovšem byl, že na hřišti vzdáleném pár metrů od cvičební plochy právě zavlažovali a pro Lálu byla voda zkrátka silnější lákadlo než já. Proběhla se tedy (její tradiční „rupnutí v bedně“) a pokračovala ve cvičení. Pilně jsme se chystaly na zkoušku DwD 1, která nás čekala na konci tábora. Výcvik trval přibližně hodinu, pak jsme smočily psy v rybníce, chvíli si sedly a pokecaly a pak se pomalu vydaly na první oběd do sousedního ovocnářského ústavu. Protože vedro bylo nesnesitelné, nezbývalo než vzít vykoupat do rybníku aspoň psíky (nám se zatím moc nepozdával, nějak extrémně čistý tedy fakt nebyl). Protože ale, jak jsme se na informační ceduli dočetli, sloužil v 50. letech jako veřejné koupaliště, mnoha obyvatelům tamních vesnic zřejmě nedocházelo, že nyní už tomu tak není, a tak se snad žádný z účastníků tábora nevyhnul hádkami s domorodci. S pýchou musím oznámit, že válku jsme většinou vyhrávali, a i když jsem se o svých dvou psech a Jančině Pamince dozvěděla, že je to dohromady dvacet psů, nenechala jsem si tím zkazit náladu. Osvěžení bylo příjemné a ještě jsme ho několikrát zopakovaly, mimoto jsme také plánovaly mou sestavu na F1 s Aidou a na závody s oběma holkama. Janča měla na rozdíl ode mne zkoušky vzorně připravené a na závod nešla. Agility nás čekalo až po šest hodině, takže už bylo celkem snesitelně, i tak ze mne ale po tréninku „lilo.“ Ve skupince jsme s Jančou byly zatím samy, takže individuálního přístupu bylo habaděj. Holky tradičně krásně makaly, už je na nich vidět, že nějaké ty zkušenosti zkrátka mají :-). Po cvičení jsme se rozhodly vyrazit na delší procházku po naučné stezce, kterou jsme označili jako pohádkovou pro dospělé :-). Mokřina, kam čert tahal projíždějící kočáry, no a pak víla. Došly jsme ke stanovičti s jakousi studánkou, řekly jsme si, že se na ni podíváme (byla pár metrů od cedule) a pak jsme málem dostaly infarkt. Ve studánce leželo cosi, co měla být evidentně utopená víla (figurína), nicméně doteď si nejsme jisté, jestli „to“ někdy nebylo živé. Mazaly jsme tak rychle pryč, že jsme se zapomněly držet stezky a vracely se po silnici, kde jsme ve vsi ještě potkaly spoustu zvláštních lidí. Většinou mě uklidní, když člověka, který mě děsí, nahlas pozdravím (jako správně vychované vesnické děvče :-), ale tady byli všichni moc daleko, ale stejně jsem čekala, ve které z nich se zjeví ten, jehož jméno nesmíme vyslovit (Harry Potterovští fanoušci pochopí). Kvapem a už skoro za tmy jsme se vrátily do areálu, nakrmily a šly se jako správní společenští tvorové bavit. Rozpis se nám opět změnil a nás čekalo vstávání po páté, abychom se už v šest proháněly po parkuru. Ale aspoň bylo ještě příjemně. Laře jsem na noc zrušila vězení a klec jsem nechala ve stanu otevřenou, hned si ji ale zabrala Aida, která má ráda svůj klid, i když je prostě hodná :-).

Ranní vstávání bylo poněkud krušnější než předchozí den a i když jsme k přípravě na trénink měly asi tři čtvrtě hodiny, stíhaly jsme tak tak. Tentokrát se naše skupinka rozrostla o Kamču Vavřincovou s choďandou Saidi a Krysu Šplíchalovou se skoro jezevčicí Sárou. Běhalo se nám krásně a celkem jsem se i probudila, byť jsme si šly po tréninku ještě lehnout. Ze stanu jsem se vykopala po deváté, Janča o něco déle, já ale v tom vedru už nemohla být. Čekal nás téměř volný den, na dogdancing jsme nastupovaly až v půl páté večer, tak jsme se ještě před obědem rozhodly, že zkusíme znovu projít stezku pohádek pro dospělé a pořádně se podívat na vílu. No, když jsme se k ní blížily, radši jsme přidaly do kroku a obešly ji…z bezpečnostních důvodů :-). K obědu jsme v ústavu měly zeleninový salát, ve kterém bylo pár smažených kuřecích kousků. Tolik zeleniny jsem nesnědla snad za celý život, až mi z ní bylo těžko. Po obědě jsme párkrát smočily holky v rybníce a „užívaly“ si tepla ve stínu růžového kamaráda do nepohody (rozumějte stanu, ne Ibalginu :-)). Večerní dogdancing byl daleko příjemnější než ten ranní, nejdřív jsme si s Larou i Aidou zkusily zkouškové sestavy a v dalším kole s Laruškou cvičily různé nové triky, což ji bavilo daleko víc, protože jsme u toho mohly být ve stínu. A její křížení pacek je opravdu libové. Nevadí jí, že u toho leží převrácená na boku a nohy má překřížené až u hrudníku, ale hlavně že dostane rybu. Večer jsme pak už jen vyvenčily, nakrmily (protože Lara nechtěla přes týden moc jíst, nalila jsem jí do misky na granulky dvě mlíčka do kávy a jak jí to najednou jelo, ještě žebrala o nášup) a šly se navečeřet do extrémně levného vagónu. Následující den jsme cvičily opět od šesti, takže nezbylo než jít spát v docela slušnou dobu (rozumějte okolo půlnoci). Já za sebou naštěstí měla novohradský trénink, takže mě to nějak neznepokojovalo, protože něco přes pět hodin spánku mi stačí (do spáče mám prostě daleko).

Čtvrteční ranní trénink byl opět příjemný, Aida makala jako o život. V sedm jsme však opět zalezly do spacáků a zalomily to. Když jsme vstaly, byl před námi opět volný den, který se nedal využít lépe než k osvěžujícímu koupání, které už bylo ale fakt bezpodmínečně nutné. Nebohou Aidu a Paminku jsme donutily plavat přes půl rybníka, nestěžovaly si ale…:-). Svezly jsme se ve voru přes rybník a i my se vycachtaly do sytosti. Na dogdancing jsme nastupovaly ve stejný čas jako předchozí den, tentokrát jsem se ale vykašlala na trénování sestav a s Larou se jen učila nové triky, což ji ohromně bavilo. Večer jsme opět nakrmily (granulky s mlíčkem), vyvenčily a šly se bavit a jíst.

Páteční ráno začalo stejně jako rána předchozí, vstáváním ve čtvrt na pět. Na posledním agility tréninku jsme běhaly víceméně jen my s Jančou, protože Kamča už odjela a Krysa si odběhla rovnou celý parkur, aby se Sarča zbytečně neunavovala. Odběháno jsme tedy měly neobvykle brzy a nastal čas poděkování za perfektní týden. A že byl vážně skvělý. Cítím, že všechny tréninky agility mi moc daly, opět jsem na parkuru musela přemýšlet a nedělat jen automatické věci, musela jsem se pořád hýbat, míň mluvit a víc makat a mnohé další. Přesto mi ale Hela nevnucovala svoje způsoby, měla jsem prostor pro vedení, na které jsem zvyklá, jen jsem ho zdokonalovala (víc pohybu při otočkách, zrychlování zón atd.). Aidě tréninky taky sedly a vydržela makat poctivě celou dobu. Způsob tréninku byl odlišný od toho Míšina, což je dobře. Míšu si nemůžu vynachválit, a když už chci na trénink k někomu jinému, chci, aby to prostě bylo něco jiného, protože trénovat stejným způsobem u někoho jiného by mi nepřišlo úplně zbytečné, ale myslím, že smysluplnější je pro nás občasná změna. Před námi byl opět celý volný den, během kterého jsme se stihly vykoupat a vyrazit do vesnice pro špekáčky a ledové kafe. Jaké bylo naše zklamání, když jsme před obchodem zjistily, že je zavřeno. V parnu jsme se vydaly zase zpátky do areálu, abychom zjistily, že obě námi vysněné věci mají i v občerstvení U vagónu. Jak milé. Koupily jsme si tedy aspoň pití a dohodly se, že si večer vyzvedneme párky. Když dorazily holky (Eliška 1 a 2, Krysa, Nikol, Míša a maminky) z města, přivezly s sebou neskutečné množství ovoce, které se ukázalo jako ideální svačinka. Čas utíkal rychle a před námi byl poslední dogdancing. Naposledy jsme si projely sestavy na zkoušky a pokračovaly v učení nových triků. Tentokrát holky i zkouškové sestavy zvládly pěkně a na posledním tréninku ostudu neudělali. Po cvičení naší skupinky jsme ještě chvilku zůstaly sledovat skupinu další a pak vyrazily vyvenčit a nakrmit naše zlatíčka. Poslední večer jsme strávily jako obvykle u vagónu, povídáním a jídlem.

Když jsme se v sobotu ráno probudily, věděly jsme, co nás čeká – zkoušky a závody. Zkouška s Aidou mě nijak neděsila, prostě ji buď uděláme, nebo ne, o nic nejde. Z té Lařiné jsem trochu nervy měla a na závody jsem se těšila, i když jsem si říkala, jak krásně brzo jsme mohly odjet domů, kdybych se na ně nepřihlásila. První skupina obsahovala zkoušky Musical dressage, Heelwork to music a Freestyle všech úrovní pro ty, kdo to stihli. Netrvalo dlouho a s Aidou jsme nastupovaly na plac na F1. Packy dala překvapivě v pohodě a já si říkala, že teď už to snad dopadne (packy byly první cvik :-)). Jenže problém nastal při druhých otočkách, nad kterými jsme strávily spoustu času a i tak byly ošklivé. Nevím, co jí přelétlo přes nos, ale ty otočky byly příšerné. Poprvé si taky při dogdancingu Aida vzpomněla, že by se tam dalo štěkat, tak to všem ukázala. Aby to ale nevypadalo, že si jen stěžuju, byla až na otočky a jekot moc šikovná. Podala mi pacičky, krásně couvala, o slalomu ani nemluvím. Po zkoušce jsem netušila, jestli nám byly všechny cviky (otočky) uznány atd. ale říkala jsem si, že je to jedno. Do zkoušky DwD1 jsme měly spoustu času, protože se nejdřív čekalo na druhou rozhodčí a z taneční divize nejdřív cvičili stupně 2 a 3, takže nás čekalo tancování v největším vedru. Lara mě mile překvapila tím, že první dva cviky, kterých jsem se nejvíc bála, udělala krásně. Bohužel se jí však otočky tak zalíbily, že prostě zavrčela a začala šíleně lítat po celém areálu, což znamenalo naši už pátou diskvalifikaci. Ale tak hlavně, že to bylo veselé :-). Když jsem slečnu krašákovou za pomoci pár dalších lidí odlovila, myslela jsem, že ji zastřelím. Jenže jí prostě když rupne v kouli, není s ní řeč. Netrvalo dlouho a přišel čas vyhlášení. Aidina uštěkaná zkouška byla nakonec hodnocena na velmi dobře, což považuji za úspěch, i když nebýt řvaní, mohlo to být výborné. Tak si ji někdy zopakujeme. Před námi byla chvilka času do začátku neoficiálních závodů „Holovouský pohár,“ kterou jsme s Jančou využily ke koupání v rybníce, kde jsem si uprostřed „krokovala“ sestavy, přičemž jsem se málem utopila (pozn. příště do sestav nedávat tolik kruhů, neuplavu je) :-). Tak nějak jsme ale zjistily, že závod za chvíli začíná, tak nezbylo než se vyplavit z rybníka na zahájení. Jako první nastupovala tří (čtyř?) členná kategorie nováčků, kam bohužel nepatřil žádný můj pes, takže jsem měla ještě volno. A pak přišel čas Aidičky, která se na rozdíl od Laruše do začátečníků ještě vešla. Naše sestava Skok je víc než krok z muzikálu V peřině byla plánována hrozně jednoduše a jednoduchá opravdu byla. Jediná rekvizita, kterou jsem použila, byla tyčka od stanu, kostým jsem neměla a Aida byla zhnusená vedrem a unavená. Přesto jsme odtancovaly sestavu docela slušně, zvlášť na to, že s Aidou se dogdancingu věnuji jen hodně okrajově. Já jsem zapomněla pár cviků (to je tak, když sestavu vymýšlíte 5 minut a projdete si ji maximálně třikrát) a Aidička mě nechtěla přeskočit. Říkala jsem si, že z pěti účastníků se na bednu určitě nedostaneme, ale aspoň jsme to zkusily. Přede mnou byla malá pauza, kdy odtancovala většina pokročilých a já si ještě mohla s klidem zopakovat sestřičkovskou sestavu pro Laru, na kterou jsem se moc těšila. Když jsem se vydala šupnout Aidu do klece, ze které jsem vyndala Laru, která se zdála na cvičení připravená a natěšená. Popadla jsem párek, kufřík, převlékla se do sestřičkovských šatů, ve kterých mi bylo šílené vedro, a vyrazila čekat, než přijdeme na řadu. Když jsme došly k placu, zjistila jsem, že zrovna někdo odtancoval jinou doktorskou sestavu, bohužel však na stejnou hudbu jako my. Nebylo moc času na přemýšlení, před námi byla poslední sestava a pak jsme šly na řadu my. Lara konečně pracovala podle mých představ, z její sestavy jsem měla daleko lepší pocit, než z té Aidiné, cviky plnila radostně a přesně, já většinu z nich nezapomněla a vůbec jsem si neměla na co stěžovat. Po našem dotančení a bouřlivé odměně jsem došla pro Aidu do stanu a netrvalo dlouho a dorazila mamka. Holky z ní měly radost, ale vítání nebylo takové, jaké jsem čekala. Za ten týden se na mne dost fixovaly, což je jedině dobře. Po chvilce přišel čas vyhlášení, nejdřív nováčci a pak začátečníci. Už jsem vyrážela na páté místo, když jsem na něm neslyšela svoje jméno. Hlavou mi proběhlo, že tedy nejsme s Aidou poslední a že budem brát nepopulární čtvrté místo. Ani to však nebylo naše. A tak i Aida stála na bedně, přesněji na krásném třetím místě, za skvělým australákem Nashem a božím samojedem Icíkem. Dostaly jsme krásný pohárek a rychle jsem prostřídala holky, abych si s Larou došla pro šesté místo mezi pokročilými. Nakonec nás čekalo ještě překvapení v podobě vyhlášení nejlepšího dítěte/juniora, kam jsem se nejspíš dostala trochu náhodou, ale nevadí. A na třetí místo si zde stoupnula Lara, na první Aida. Aspoň, že jsem měla holky vedle sebe J. Mezi nimi se umístila Nikol s akční labradorkou Blackie. A tak Aidinka dostala další pohárek a Lara chodila po areálu se dvěma medailemi na krku a tvářila se u toho velice důležitě. Na řadu přišla ta nejhorší část tábora – sbalit věci a stany. Vzhledem k tomu, že uklízet se nám celý týden nechtělo, věci se válely obvykle všude možně, jen ne tam, kde měly. Když ono uklízet v zeleném stanu bylo těžké. Přes den se tam nedalo dýchat a večer zas byla tma. Když jsme zvládly i tu nejhorší část, nezbývalo než naposled osvěžit holky před cestou, rozloučit se a vyrazit vstříc domovu, což znamenalo jen asi hodinovou cestu. V Hořicích jsme se ještě stavily na benzínce pro pití a trubičky a už si to jely domů. Tam jsme ještě udělaly děvčatům fotky s cenami, což probíhalo tak, že jsem chvíli po zahradě nosila 15 kg vyhraných granulí a hledala něco neuschlého, kde by ta fotka vypadala hezky. No, nakonec jsem naznala, že je to nereálné, tak jsme ceny šouply před náš oranžový dům, který vypadal mezi spoustou vyprahlé trávy opravdu zářivě. Vybalování cen mě neskutečně bavilo, vyhrála jsem naprosto dokonalou červenou mikinu v mojí velikosti, která má přes celá záda varování ministerstva a škodlivosti kouření. Zdá se mi na akce, kam jezdím zkrátka stylová :-). Pak dvě bílá trika s límečkem od Frontlinu, pár zapalovačů, karty, o kterých jsem si původně myslela, že je to krabička cigaret, nějaké konzervy a další, už ne tak zajímavé věci J. Holkám se už fotit moc nechtělo, přesto to ale kvůli nám snesly, i když je na fotkách vidět, že radost z toho nemají. Pak už pro Janču s Paminkou přijela mamka, my se rozloučily a táborový týden pro nás tedy definitivně skončil. Tak třeba zas někdy příště…