LVT Opsion Dvůr Králové nad Labem, 20.

23.08.2017 19:52

Jako každý rok, i letos bylo na čase naplánovat si krom šarplaninské dovolené i nějaký výcvikový tábor, na kterém se krom odpočinku i něco naučíme. Po loňském, který jsme si samy uspořádaly v Kutné Hoře, jsme opět chtěly vyrazit na nějaký, který bude víc dovolenkový než pracovní. A tak na doporučení Vaníčkových, které jsou na Opsionu jako doma, se velká část kutnohorských agiliťáků přihlásila právě tam. Přihlašování byl masakr a původně zvolený termín si vybral pro společný zájezd i jiný cvičák, po krátké domluvě nám tedy nakonec připadl poslední turnus na konci srpna, což jsem aspoň považovala za vhodnou motivaci pro blížící se konec prázdnin.

Dny plynuly a najednou jsme s mamkou, která byla též přesvědčena k účasti, aby nahradila Šárku, kterou čekají trošku jiné povinnosti, cpaly věci do rakve i do auta. A povím vám, že tetris to byl pořádný, nevím, co bychom dělaly, kdyby nám čtvrtou klec nevezly Vaníčkovi. Nás dvě doplnilo pět členů smečky, vyrazili tedy všichni kromě seniora Apollóna. Cesta pěkně ubíhala, po krátké úvaze jsme si udělali pauzu u Kuksu, respektive tedy u Braunových betlémů, kde ale byl poměrně turistický nával, takže to s naší smečkou bylo celkem náročné, ale dokonce si nás fotili i turisti.

Na místo jsme nakonec sice nedorazily jako první, zabydlovali se už Vaníčkovi, Iva a Zatřepálkovi přijeli o pár chvil před námi. V první řadě jsme složily náš růžový stan, ve kterém jsme založily klecové městečko pro naši smečku a pak už byl čas přichystat i bydlení pro sebe. Menší stan, který se stal útočištěm mamky, jsme postavily relativně rychle, Zatřepálkovi pak bojovali i s jejich velkým stanem, kde jsme po celý týden bydlely my s Jančou. A musím říct, že ho měli postavený rozhodně rychleji, než když jsme ho stavěly v Holovousech před dvěma lety. Snad víc času nám zabralo vynosit všechny věci z nacpaného auta, ale i to jsme dokázaly a mohly jsme začít bydlet. Později se sjel i zbytek účastníc, pozdravily jsme se s Irčou, která zanedlouho vydala i pokyn pro stavbu parkuru. Tam jsme se seznámily i se třemi dalšími účastnicemi, které doplnily jinak tábor kutnohoráků. Když bylo vše hotovo, posbíraly jsme naše čtyřnohé parťáky a vyrazili na kratší venčící procházku. První večer proběhl v poklidu, po pár „zředěných colách“ jsme si šly všechny lehnout, mamka si vzala Justýnku, my s Jančou jsme Pamčin stan rozveselily ještě Aidičkou a Laruškou, která se ale v noci rozhodla, že se jí u nás nelíbí, takže noc byla jakákoliv, jen ne prospaná. Po zbytek nocí už i Lara zůstávala na noc v kleci v růžovém altánu s omladinou a vyspali jsme se snad všichni. Dvorské večery byly oproti třeba Novým Hradům dost vlažné, spát chodili všichni kolem desáté hodiny, a to, co jsem na Nových Hradech zvládla vypít sama za 3 dny, jsme zde nezdolaly ve čtyřech ani za týden. Jeden večer jsme si zpříjemnily hraním Activity a povídáním pod pergolou, dvakrát jsme si ugrilovaly hermelíny a jednou jsme strávily večer u společného táboráku nejen luštěním křížovek.

Každé ráno jsme po vyvenčení a uvaření kafe trávily čekáním na geniální pojízdnou prodejnu s pečivem, která nám vozila snídaně vždy až přímo před stany. Koláče, koblihy, housky zapečené se sýrem či slaninou a mnohé další. A v tu chvíli se nám v hlavě zrodil skvělý nápad, ale o tom snad až příští rok.

Po snídani přišel čas na hlavní část týdne, tedy výcvik, skupiny se točily v různém pořadí, Kutná Hora měla zástupce v každé z nich. Já cvičila po celý týden s Aidou, tak třičtvrtě lekcí pak patřilo Laře, kterou ve zbytku nahradil Arísek. Aida je profík každým coulem, byť mě stále nepřestává překvapovat, že vydrží makat klidně celý týden a ani v pátek nevypadala unaveně, sice Aida nedokáže přes den v kleci spát, i ležení a vyhlížení do krajiny ale slouží aspoň trochu jako relax. Velmi mě potěšila i Lara, sice neběhala pokaždé na 100 % (ale jednou to rozpálila pořádně), ale nikdy mě v tom nenechala, neutíkala z parkuru, a i když se jí občas fakt nechtělo, bojovala aspoň pro mě a pro plíci, což je obrovský posun vpřed, ještě před rokem by prostě odešla, když by se jí nechtělo. Největším překvapením pro mě ale byly výkony Aríska. Na cvičáku na mé snahy obvykle trošku prdí, a když se fakt snaží, prolítne si tak 2 tunely a skočí 2 skočky. I tady jsem se ho rozhodla vzít na parkur a doslova mi vyrazil dech. Bez přemýšlení zvládal sekvence se skočkami, tunely, dálkou i zdí. A to nemyslím sekvence o pěti překážkách, přes desítku jsme se občas jistě přehoupli. A to se počítá. Mamka statečně bojovala na kratších sekvencích i s Ronynkou, která sice všechny máminy snahy brala s nadhledem, ale něco přeci jen daly společně dohromady. Na pár tréninků jsem jí půjčila i Justýnku a opět jsem litovala, že Justýna neuměla tak geniálně číst čísla i v době, kdy sem s ní běhala já, protože věci, které nyní zvládá, mi opravdu nejdou do hlavy. A s jakou chutí.

Poslední odpoledne bylo ve znamení modelových závodů, do kterých jsem přihlásila Arouše, Aidu i Laru, máma čekal start s Justýnou i Ronynkou. Krásný běhavý parkur přímo vyzýval k běhu naplno. Systém byl inspirovaný Amerikou, takže jsme stejnou trasu běželi dvakrát a počítal se lepší výsledek. Ronča mamce v prvním kole tak trošku zdrhla, Justýnka ale opět reagovala na myšlenku a doběhly čistě. Já běžela nejdřív s Aidičkou, povedlo se nám sice dát čistý běh, ale bohužel s obloučky a záseky, protože jsem prostě nestíhala. Po Aidě následoval Arísek, který parkuru o 23 překážkách zvládl s naprostým přehledem a jedním mým pitomým odmítnutím v rovince na konci, kdy jsem na něj zkrátka nepočkala. Byl ale naprosto neuvěřitelný a udělal mi ohromnou radost. Poslední z naší smečky nastupovala Lara, a i když už jí bylo docela teplo, moc se snažila, byť naladila svůj klasický závodní zlozvyk – třepání hlavy. Najednou se ale v rovince před předposlední překážkou zasekla a odmítala skočit, když jsem ji ukecala, nechtěla skočit ani poslední skočku. Jak jsme později zjistily, nebyl to snad žádný její rozmar, ale něco ji zkrátka zabolelo v tlapičce, těžko říct, jestli lehce naprasknutý polštářek, nebo snad nějaké žihadlo. Každopádně jsme do druhého běhu už radši nenastoupily a nyní si užívá kratší závodní pauzy, do MČRM se ale ještě na parkur aspoň jednou podíváme. V druhém kole už neběžely ani Lara, ani Ronynka, mamce se povedlo Justýnce vyrobit jedno odmítnutí a já jsem si Aidu diskla, byť jsem se v osudném místě snažila dávat si větší pozor. Aroušek už neběžel s takovým zápalem, bylo teplo a tudy již přece jednou šel, takže se stihl nejen vyčůrat v tunelu, ale taky shodit jednu latěčku a pár elementů dálky, i tak se ale moc snažil a opět jsme zdárně doběhli do cíle. Při vyhlášení naši smečku na bedně reprezentovala Aidička svým třetím místem v medících a pak také smečka krašáků, která obdržela „speciální cenu pro krašáky.“

Teď by se slušelo napsat, jak jsme se sbalily, naskládaly psy do auta a odjely, ale to bychom to měly moc jednoduché. Když z místa všichni odjeli a zbyla jen Janča čekající na tátu, rozhodly jsme se konečně nastartovat auto a odjet, ale ouha. Auto nejelo, vybitá baterka. Přestože jsme se to snažily brát s humorem, a že to fakt vtipné bylo, představa, že jedem domů s pěti psy autobusem, a to nemyslím na všechny věci, nám asi měla vhánět spíše slzy do očí. Když jsme zjistili, že pan Zatřepálek už startovací kabely v autě nemá, vydala se máma hledat majitele areálu, který záhy dorazil. Protože ale naznal, že svým autíčkem tu naši krávu nenastartuje, zavolal o pomoc. Čekali jsme kamaráda s velkým autem nebo nějakého mechanika, ale příjezd městské policie nás opravdu zaskočil, konečně jsme si ale ověřili, že heslo pomáhat a chránit opravdu platí. Během pár chvilek už se auto rozběhlo a my sice po cestě radši nezastavovaly, ale zdárně jsme dojely domů.

Týden to byl naprosto úžasný, dovolená, byť náročná a pokud to vyjde, ráda bych Opsionovala i příští rok!