.JPG)
Národní výstava Brno 10.1.
Jezdit na výstavy s tím, že nevím, jestli vyhraju, jsem si už odvykla. Se šeltiemi jsem už na výstavě nebyla dva roky, krašáků je jako šafránu a na výstavách v Čechách jsme obvykle sami a soutěží maximálně Poly proti Laře. Tentokrát však počet přihlášených krašáků nebyl vůbec ostudný, do Brna dorazili rovnou tři. Tak snad bude tento úspěch brzy následován a bude třeba i překonán.
Do Brna jsme se přihlásili právě kvůli větší konkurenci a větší koncentraci krašáků na jednom místě. Původně jich mělo být ještě trošku víc, ale nakonec se nevystavovaly holky Bel Colpo, které zůstaly doma a stanici reprezentovala pouze Aileen Bel Colpo. Spolu s ní a naší Larou soutěžil ještě Lařin Silberácký brácha Lex. I když máma proti cestě do Brna v tomhle počasí protestovala, navíc nebyla úplně fit, přeci jen jsme ale v neděli ráno vyjely. Laře jsme jako bodyguardku vzaly Justýnku, která dlouho nebyla mezi lidmi a potřebovala nějaké společenské vyžití. Cesta ubíhala krásně, venčily jsme tedy dokonce dvakrát, ale na výstaviště dorazily přesto včas, resp. včas podle našich měřítek, podle majitelů ostatních krašáků jsme měly zpoždění a daly si na čas. To je tak, když nás někdo ještě příliš nezná. Času do posuzování bylo habaděj, ale pan rozhodčí Bojan Matakovič z Chorvatska posuzoval rychle a bez zbytečných prostojů, jaké byly třeba v Praze (kdo byl na podzim u kruhu šarplaninců, ví).
Utábořily jsme se tedy v našem dámském složení u kruhu přímo u Mertových, za chvíli se za námi přišla podívat i krašanda Aileen s paničkou Denčou. Protože jsme, na můj vkus, měli všichni času spoustu, vrhla jsem se do vítání krašáků, kritice k jejich vyšší váze, neboť Lara vedle nich působila jak z koncentráku, i když je jinak akorát. Pozdravily jsme se u Janina stánku s jeho osazenstvem a já už pak pomalu vyhlížela Věru s malým bílým švýcarem Citrónem, kteří za chvíli opravdu dorazili. Posuzování se přiblížilo, já se konečně uráčila si vyzvednout číslo (bože, za ty roky jsem fakt dost zlenivěla), převléct se, vyvenčit Lálu a trošku ji kartáčem přelíznout. Pak už jsem si s deskami stoupla ke kruhu, kam jsme sice z krašáků nastupovaly s Lálou poslední, ale já chtěla mít o všem přehled. Přišla se podívat dokonce i Jana, takže jsem si měla s kým při čekání povídat. Lex se panu rozhodčímu líbil, vytknul mu ale, stejně jako jiný rozhodčí na Zbraslavi, horší zadní nohy, jinak byl ale spokojený a tak dostal známku Výborný 1, CAC, Národní vítěz. Pak šla malá Aileen, naposledy do dorostu, předvedla se naprosto profesionálně a získala tak Velmi nadějná 1, čímž se kvalifikovala do závěrečných soutěží. Nakonec jsme nastoupily i my s Lálou, ostudu jsme snad neudělaly a Výborná 1, CAC, Národní vítěz, byli také naši. Pak jsme si ještě s Lexem zaběhali o BOBa (a že to bylo náročné běhání), kterého po dlouhém rozhodování dostala Laruna, což pro nás znamenalo čekání na závěrečky. Byla strašně příjemná změna jednou soutěžit v konkurenci a ještě příjemnější i v ní vyhrát. Po posouzení se dostavila opět i Věra, která sice mezitím stihla s prckem oběhnout výstaviště, ale nás prošvihla :-). Pak už před námi bylo dlouhé čekání, které ale ubíhalo rychle, vždy bylo s kým se bavit. Seznámili jsme se s tornjakovými, se kterými se, doufám, budeme od příštího roku vídat častěji. Mezi šarplaninci dostala BOBa mladá Airis, která tak porazila svou matku Issy. Pak už se přiblížily závěrečky, Věra a spol. odjeli, my se zbytkem čekali na závěrečky.
Což bylo ale kouzelné, protože jsem viděla, jak se historie opakuje. V Brně jsem byla na své první velké výstavě, o nějaký ten rok později to byla první výstava, kde jsem vystavovala (tenkrát Apollóna). Konala se tam i Evropská výstava 2014, kde jsem v závěrečných soutěžích poprvé vystavovala oba psy, poprvé jsme byli taky k vidění online. No a letos tam své výstavní poprvé zažilo spoustu dalších lidí a já mohla být u toho. U závěrečných soutěží jsem se sice nezastavila, snažila jsem se všem vyhovět, vysvětli, jak to v závěrečných soutěžích vůbec funguje, nahnat je ve správnou chvíli na správné místo a zkrátka jsem se pokoušela být pomocnou silou, jaké stály dřív i po našem boku. Když pak Denča s mladou krašandou nabíhala nádherně do kruhu, naskočila mi husí kůže. Když slyším z mikrofonu krašský ovčák, jsem zvyklá vbíhat do kruhu, ne stát vedle a vší silou si mačkat palce. I když si rozhodčí Aileen do užšího výběru nevybral, předvedla se nádherně a i to jí moc pomohlo pro příště. Už ví, do čeho půjde. Když se krašákovi odebrali domů, pokračovala jsem ve vyprávění a instruování u šarplaninců a doufám, že jsem paničce od Airis aspoň trošku pomohla. I ta se pak předvedla v závěrečném kruhu v soutěži o BIG Junior II. skupiny FCI moc hezky, akorát bohužel ani ona na bednu nevystoupala. Nakonec jsem šla do kruhu i já s Larou, do BIG II. skupiny FCI, předtím se však Lara seznámila s tornjačím šampionem Acheronem, se kterým si padli do oka. Pak už jsme se jen rychle nachystali do přípravného kruhu, tam dokonce i o kousek popoběhli, naběhli do hlavního kruhu, kde si nás rozhodčí sice nevybral, ale i tak jsme dostali všichni krásný pohárek a mohli frčet domů. Byla to krásná výstava, moc jsem si ji užila, a i když jsem už ke konci byla řádně protivná, můžu na ni vzpomínat v dobrém.
