.JPG)
Náš rok 2018
Několik let jsem každou akci, které jsme se zúčastnili, zaznamenávala poctivě do článků. Hrozně mě to bavilo a byla jsem nadšená, když jsem článek vytáhla třeba po roce a vzpomněla si na detaily akce, které by jinak dávno upadly zapomnění. Jenže už konce roku 2017 jsem měla pocit, že psaní beru spíš jako povinnost, než jako zábavu. Zatímco dřív jsem se těšila, až si doma sednu a sepíšu článek, najednou jsem se do této činnosti začala nutit. Řekla jsem si, že se tedy vykašlu na sepisování „zážitků“ z každých dvojzkoušek a zaznamenám jen ty nejdůležitější dny. A pak jsem nějak zapomněla, nechtělo se mi a za námi je rok bez článků. Přesto nechci úplně zapomenout na všechny chvíle, které nám rok 2018 přinesl.
V lednu se krom členské schůze ZKO, kde jsme si do výboru zvolili Hanku, nedělo nic zásadního. Zúčastnil se intenzivního tréninku s Markétou Adam, se kterou trénujeme již poměrně pravidelně, ale závody jsme nechali až na únor.
Koncem února jsme si s Aidičkou po dlouhé době zase splnily v Ratenicích u Kariny Divišové jednu zkoušku A3 na šampiona, kterého se ale s naší velmi ojedinělou účastí na zkouškách asi nedočkáme.
V březnu se nám na dvojzkouškách Péti Dostála nedařilo, před námi však byly mé poslední juniorské kvalifikačky, tak na tom nebylo nic příliš překvapivého. Před velkými závody se nám totiž na trénincích i obyčejných závodech často lepí smůla na paty, je to už náš rituál, který obvykle naštěstí předznamenává trochu úspěchu. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. První kolo juniorských kvalifikaček bylo pro nás trochu hektické. V pátek jsem podnikla se školou výlet do Osvětimi, při zpáteční cestě mě nejhodnější pan autobusák vysadil někde na benzínce u Litovle, kde si mě vyzvedla mamka s Aidou, a přesunuly se do krásného penzionu ve městečku. A co víc si mezi náročnými dny přát, než ležet v posteli, koukat na televizi a jíst popcorn. Juniorské závody jsou pověstné svou skvělou atmosférou, která nechyběla ani tentokrát. Je fajn vidět spoustu známých tváří, fandit si a tancovat při přestavbách. V sobotu při nás stáli všichni svatí, s Aidou jsme všechny tři běhy dokončily čistě, na 2., 5. a 1. místě. Po prvním dni jsme tedy byly v čele tabulky juniorů medium, což byl naprosto nejlepší pocit. Hrozně jsem si užila večerní večeři „za odměnu“ a těšila se na následující den. Ani ten nebyl špatný, i když největší úspěchy jsme si vybraly už v sobotu. Čisté agility nám přineslo třetí místo, následovala diskvalifikace v jumpingu a další běh s jedním odmítnutím, které nás stálo i cenné vteřinky. Ze závodu jsme tedy odjížděly naprosto šťastné, na děleném druhém místě s Áďou Maršálkovou, před námi byla jen nejdokonalejší Klárka Kokešová s nejdokonalejší Roxynkou.
Po kvaldách se veškerá má pozornost upnula k organizaci našich závodů v Kutné Hoře. V organizaci čehokoliv se naprosto vyžívám, miluji, když můžu rozdělovat úkoly a kontrolovat tabulky. Nedá se popřít, že benefitem závodů je jistý zisk, který se dá využít k nakoupení nových překážek atd., ale zcela upřímně je dělám zejména pro to, aby byly nejlepší. Hrozně mě rozmrzí, když do toho nejdou všichni na 100 %, což naštěstí nebyl případ jarních závodů. Byla dokonalé, promakané, všechno odsýpalo, s naším nejoblíbenějším rozhodčím Péťou Dostálem byla legrace, závodníci byli spokojení, ceny od sponzorů, zejména od toho nejhlavnějšího – Profizoo, velmi štědré. Počasí nám více než přálo, svítilo sluníčko, běhala jsem v tričku, moderovala v mikině a užívala si každý moment. Pomocníci byli na svých místech, závodníci včas na startu, kantýna milá a usměvavá. Neuvěřitelně si užívám každou minutu pořadatelského dne, ale snad nejvíc zbožňuju tu chvíli, kdy je vše uklizeno, závodníci už jsou nejspíš ve svých domovech a my sedíme, pijeme kafe, já si dám první jídlo dne a hodnotíme celý den. Tohle všechno by nešlo bez podpory všech mých cvičákových kolegů, zmínit musím Míšu, která ač už je pár let Nekutnohoračka, dává s námi do pořádání maximum, když jsem ve stavu hysterie, že něco nefunguje, řekne mi, že jsem nejlepší a vyřeší to. Když zběsile lítám po cvičáku se psem, že za minutu startuju a něco není zařízeno, vezme si ode mě psa, vyvenčí ho a předá k běhu. A má řešení na jakýkoliv problém. Pak je tu Hanka. Všichni si její jméno přečtou na kačru, ale cizí lidé by ji zaručeně nenašli. Je to nejskromnější, ale také nejpracovitější člověk na světě. Díky ní jsou překážky vždy opravené, počítače fungují, a když ne, vysvětlí jim, že nám teda závody kazit nebudou. Když vytasím se svým bláznivým nápadem, zaťuká si na čelo a nahlásí cvičáku, na který den ho chceme zarezervovat. Nesmím opomenout moji maminku, která se postupně stala součástí cvičákové party. Splní přesně zadané úkoly, je vždy tam, kde má být. Ona ale není nejdůležitější jen na závodech, ona je nejdůležitější všude. A protože je nerada, když o ní píšu, radši nebudu pokračovat. Dál tu jsou Šárka s Jančou. Můžeme spolu jít venčit, na kafe, plesat a užijeme si to na 120 %. V den závodů se obvykle nemůžeme moc vystát. Nejsou totiž tak hysterické jako já a pokud mám zrovna záchvat nervů, smějou se mi a říkají mi, ať se uklidním. Všichni víte, jakou nejhorší věc můžete říct člověku ve stresu. Po závodech si ale sedneme, sníme zmrzku a zase jsou z nás nejlepší kamarádky. A pak je tu nejen pro jarní závody spoustu dalších lidí, bez kterých by to nešlo. Parta agiliťáků z Hory a Vrdů, náš pan předseda Lodinský a mnoho dalších lidí, kteří možná nejsou vidět, ale nešlo by to bez nich. Na Groši jsem s Aidou taky závodila, byly jsme tuším 4., 5. a 6., ale to je jedno. O to tam vůbec nejde. Protože organizace je organizace.
Ještě jedna věc se stala. Míša se dozvěděla o vrhu šeltií Olgy Mařáčkové, která navíc měla volného pejska. Když mi to oznamovala, odvětila jsem, že chci fenu a až za rok. Odpovědí mi bylo, že to nemá být pes pro mě, ale pro ni. Přišla jsem si trošku sebestředně, ale taky jsem začala lehce žárlit, že je Čéňovi teprve málo let (a kdybych z hlavy věděla kolik, napíšu to sem, ale víc než čtyři mu nebudou) a Míša si pořizuj dalšího psa a já mám „na běhání“ sedmiletou Aidičku.
Od dubna jsem se opět vrátila na svou oblíbenou brigádu v hospodě, závodění tak jde v sezóně trochu stranou a účastním se jen nezbytných akcí, jako třeba kvalifikaček na MČR, letos jen těch prvních v Roudnici. Nekvalifikovaly jsme se. Je to hrozně úmorný závod, kdy člověk několik hodin čeká na svých 30 vteřin slávy. A tak jsme si s Míšou a dalšími popovídali, vyvenčili a v sobotu jsem po dvou nevydařených bězích pokračovala za mamkou na členskou schůzi Sarplaninac clubu do Kyškovic, vzdálených od Roudnice naštěstí asi 5 minut. Schůze byla děsná, večerní posezení u Šidáků to naštěstí trochu zachránilo. V neděli jsme s Aidou daly náš jediný čistý běh, ten nás však na republiku nedostal. Prohlédla jsem si při běhání pejska, jehož budoucí sourozenci byli v dalekém očekávání v CHS Perla z Polabí.
Někdy zhruba v týdnu po kvaldách jsem napsala zprávu Marcele Hejdukové, že se mi líbí její plánovaný vrh po Lucky a že je mi jasné, že má asi spoustu zájemců, ale že bych možná chtěla fenku. Pozvala mě na návštěvu, měla volné dvě zlaté fenky z vrhu „C2.“ Coco Chanel, údajně budoucí výstavní fenu a její rozvernou ségru Coca Colu. Já, přesvědčená, že jestli teda náhodou chci štěně dřív, než po maturitě, jak jsem si plánovala a pokud už to tedy náhodou má být šeltie, kterou jsem rozhodně nechtěla, tak v žádném případě nebude zlatá ze spíše výstavní linie, navíc dost příbuzná s Justýnou a Aidou. Nedalo mi to ale a možná trochu ze slušnosti a trochu ze zvědavosti, jsem naplánovala termín návštěvy a seznámila s ním i mamku. Přesně v pátek 20. 4. jsem mamce koupila zákusky k narozeninám jako úplatek, babičce jsme doma řekly, že pojedeme na kontrolu vrhu šarplaninců a vydaly se do Podhůří Orlických hor do chovatelské stanice Perla z Polabí. Bylo jen moje rozhodnutí, jestli si ho vezmu nebo ne. Do teď nevím, co mě přimělo říct, že tedy jo. Domů jsem odjížděla se smíšenými pocity. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem udělala dobře nebo ne, jestli to tak má být. A o týden později jsme si domů přivezly malou chlupatou kuličku přejmenovanou na Cookie. Chtěla jsem, aby vše v její výchově bylo dokonalé. A tak se pozvracela při vjezdu do naší brány, když jsem ji vyndala z auta, sápala se na ni Lara a po položení na zem se ozvala zblízka hrozná rána. Já upadala do deprese, že bude všechno špatně a jak si kazíme výchovu, s vruby z dětství se přeci špatně pracuje.
Dva dny na to jsme vyrazily na druhé kolo kvalifikaček do Přerova. Rezervované bydlení v hotelu, kde psy sice tolerovali, nebyla jsem si ale jistá, jak moc vítanými hosty tam jsou. Aris v kufru, vzorná Aida všude a malá Cookie, kterou jsme prosily, ať čurá na plínku. Ta taky dostala poprvé kšírky a vodítko, poprvé jela takhle daleko v autě a rovnou na tak náročný víkend. V sobotu jsme daly tři čisté běhy, které sice nebyly na bednu, ale díky mým výpočtům stačily na to, abychom se druhý den už mohly v každém běhu diskvalifikovat a stále mít kvalifikaci jistou. V sobotu 28. 4. jsem taky oslavila plnoletost, nejlepší dárky už jsem ale měla. Cookie, jistou kvalifikaci,… Taky mi byla znovu zopakována stěžejní ráda pro život se štěnětem. Hlavně nic neřeš, všechno je sranda, a když je něco špatně, jako by to nebylo. Věc, kterou člověk v hloubi duše asi ví, ale občas je těžké si ji připustit. Když ale zazní ve správnou chvíli ze správných úst, jako by to secvaklo. A já si řekla, že tolik začátečníků si vychovalo dokonalého psa, že je asi čas zahodit všechny články, co má štěně kdy dělat, umět a jak se má chovat, ale začít prostě žít. Večer jsme s mamou zašly na véču, daly si panáka na ty moje narozeniny a prošly se po městě. V neděli přišla jedna diskvalifikace a jeden čistý běh, já se sice stále bále vyřknout to nahlas, ale kvalifikace byla v kapse, jak pak také potvrdili naši manažeři při čtení reprezentace. Následovalo nutné ofocení v tričku sponzora, spousta nezbytných informací k soustředění a dalšímu konání a my se konečně rozjeli domů. Bylo to náročné, vyčerpávající, ale stálo to za to a myslím, že ač se tak nezdálo, pro Cookie to byla cenná zkušenost, kdy zjistila, že šrumec je prostě normální.
Naší další důležitou akcí bylo MČR sheltií v Litoveli, kde jsme se setkaly s Míšou. Zatímco ona si štěně vybrala o 14 dní přede mnou, k odběru byl Džiksí přeci jen trochu později, takže byla zatím ještě v naprostém klidu a měla volné ruce k hlídání Cookie, která se setkala se svým kámošem ze stejného hnízda, který si užívá dobrodružství ve smečce Jany Zemkové. Rozhodčí Rolli Schiltz byl velmi milý, parkury byly opravdu běhavé a uničovští pořadatelé vstřícní. S Aidou jsme daly čistě vše krom běhu dvojic, který jsme pokazily Míše s Čéňou, i tak jsme si to ale moc užili. V agility jsme se však dost plácaly a celé toto naše snažení nakonec stačilo na 6. místo. Na MR jsme jely a také se vracely z nedalekého Svojanova, kde jsme trávily pohodový víkend s partou kamarádů se šarplaninci, večer tedy následovala oslava mé kvalifikace, 6. místa a také mých a mamčiných narozenin, druhý den pak výlet někam do kopce.
Někdy během května mi udělala velkou radost moje skvělá parta ze cvičáku. Holky mi jako překvapení připravily narozeninovou oslavu! A protože se u nás narozky nikdy moc neslavily, byla to moje rozhodně největší vlastní oslava v životě. Nepřišlo mi vůbec podezřelé, když mě Šárka několik dní předem pořád otravovala, jestli přijedu včas nebo dřív nebo jak. Po příjezdu s mamkou na cvičák jsem začala hrozně nadávat, protože všichni už byli na cvičáku, měli postavený parkur a já přitom měla nakreslený takový pěkný. Navíc jsem podle aut poznala, že tam jsou i lidé, kteří tam být vůbec nemají. Do toho mě máma donutila jít ještě pořádně vyvenčit psy, každý, kdo mě zná, ví, že ve mně bublal veškerý stres. Když jsem konečně došla ke kladině, byla tam jen Míša, která mě pověřila, ať si přivážu psy, že půjdeme společně něco udělat do klubovny. To už mi přišlo trošku podezřelé, ale pořád mě ani ve snu nenapadlo, co chystají. Když jsem vkročila dovnitř, vyskočila banda s čepičkami na hlavě a křičela „překvapení.“ Ani nevím, jestli jsem se smála nebo brečela. Potom už mě čekal bohatý program. Nejdřív parádní hra, kdy jsem si vypůjčila skoro všechny ostatní pejsky (a všichni se mnou moc hezky běželi), pak jedna vnitřní hra a za odměnu následné hledání pokladu v podobě krásné výcvikové bundy, kterou jsem dostala jako společný dárek. Nakonec jsme se společně posadily v klubovně, pojedly, popily a já byla prostě hrozně šťastná a dojatá, jak skvělé lidi mám kolem sebe. Fungování na klasickém cvičáku má možná mnohé nevýhody. Trénuju zadarmo, místo, abych někde jednorázově platila pronájem placu, musím chodit hrabat listí a mýt záchody. Ale ta jedna parta lidí, pro které je agility většinou jen příjemné zpestření času, je k nezaplacení a za nic na světě bych ji nevyměnila.
V květnu se mi také povedlo udělat zkoušky v autoškole a stal se ze mě řidič. To vzhledem k autu od tatínka zapříčinilo konec mamčiny agilitní kariéry, protože odpadla nutnost mě vozit na cvičák, rychle jsem se stala samostatnou jednotkou.
V červnu proběhlo v Ratenicích soustředění juniorské reprezentace, kam jsme vyrazily s Aidou. Byl to naprosto úžasný víkend, který jsme si ve skvělém kolektivu užili od začátku do konce, ať už šlo o perfektní tréninky s Kristou Půdovou a Olinou Edrovou nebo o další program. Kromě kolektivních her a společného stravování jsme trávili večer v radši nezveřejněném počtu lidí na jedné (naší, samozřejmě) chatce. Hluboké rozhovory, osobní otázky a následný krátký spánek v jedné posteli ve třech a více lidech. Domů jsem jela sice hrozně unavená, ale šťastná. Cookie mezitím prožila víkend u Janči, které za hlídání moc děkuji! Aspoň si vyzkoušela, co ji čeká, Cookie byla možná jen slabý odvar jejího satana J.
Poslední školní týden jsme strávili s dalšími studenty z ročníku v Chorvatsku, což bylo sice stresující, protože jsme se všichni měli po celém roce (nebo sedmi letech?) plné zuby, z každého večera se ale nakonec vyklubalo něco nezapomenutelného. Mimoto jsme si zahráli trochu basketbalu, hodně volejbalu, pochytali trochu bronzu, snažili se mě naučit ležet na vodě nebo mě utopit, snědli kila zmrzliny, hranolek a palačinek a vůbec si to prostě neuvěřitelně užili.
Pak už mi začalo velmi pracovní léto. Naštěstí mám svou servírkovskou brigádu moc ráda a do práce se těším. K tomu jsme se však stíhali celé léto jezdit koupat, podnikli pár výletů a jediné, na co nezbyl čas, byla plánovaná tvorba maturitních otázek. Ale kdo by si tím kazil prázdniny.
Nejaktivnější čas jsem prožila v půlce července. Nejdřív nás s Aidou čekala výprava do Nizozemska na naše poslední Mistrovství Evropy juniorů v agility. Cesta autobusem byla náročná, moc jsem nespala, ale hodně jsme toho napovídali, a když okolí usnulo, písničky v mobilu vždy zachránily situaci. Po příjezdu do země tulipánů jsme se vydali obhlédnout místo konání, tedy nádherný jezdecký areál s velikým pískovým kolbištěm, které se proměnilo v několik agilitních parkurů. Česká reprezentace sídlila v krásné zděné místnosti, která mi připomínala obří mycí box. Naše pejsci tak během následujících dnů mohli odpočívat v chládku a relativním klidu. Následovalo přemístění na nádherný hotel, chvíle odpočinku a odpoledne u moře, kde jsme poobědvali a osvěžili se v mořské zátoce, byť tam bylo vody po kolena. Po nákupu zmrzky byl čas jít si lehnout zpátky do hotelu a odpočinout si. K večeři jsme si společně objednali pizzu a pak už upadli do obrovských měkkých postelí. Pokoj jsme sdílely s Péťou Vydrovou a její Enčou a i po večerce jsme se hodně nasmály, třeba při hovorech do vzdálenějších pokojů.
Dobře si pamatuju, že jsme ráno byli nuceni nastavovat budíky na velmi nízká čísla, abychom se včas stihli nasnídat a připravit k odjezdu do závodního areálu. Ale ty snídaně, ty prostě stály za to. Palačinky, ovoce, různé druhy pečiva, klobásky, vajíčka, cereálie, zeleniny, sýry, uzeniny, zkrátka cokoliv, na co si vzpomenete, tam prostě bylo. K tomu džusy a dobrá káva, nemohla jsem být šťastnější. Absolutně jsem nerozuměla tomu, proč většina závodníků kolem mě ze stresu téměř nejedla. To by byla prostě taková škoda. Přišla jsem si jako největší žrout na světě, ale nešlo odolat. Po přesunu do Roosendaalu nás čekal náš ranní program, tedy prezence a následný trénink. Prezence proběhla hladce, všichni psi byli změřeni do svých kategorií a my se pomalu chystali na zkoušku parkuru. Všechny parkury byly na kvalitním, dobře zavlažovaném a upraveném písku, což byla pro mě i Aidu ideální varianta, někteří z ní měli naopak strach. Na trénink jsme nastupovali vždy ve dvojicích, všichni jsme měli dostatek času ozkoušet většinu překážek a něco málo i opravit, potrénovat. Já toho využila především ve prospěch zón na kladině, což nám prospělo. Pak následovala opět poměrně slušná pauza, neboť jsme měli prezenci i tréninky za sebou mezi prvními. Zhruba kolem poledne začala příprava na zahajovací ceremoniál, teploty už stoupaly téměř nad únosnou mez. Rozhodla jsem se Aidu nechat odpočívat v boudičce a užít si nástup sama, což bylo dobré rozhodnutí, protože to bylo sice hezké, ale tradičně dlouhé, byť se pořadatelé vcelku snažili ceremoniál uspíšit.
Nemilým faktem pro všechny mediové juniorské reprezentanty je fakt, že si ještě v pátek odpoledne musíme odběhnout oba jumpingy, tedy první kolo jednotlivců i družstev. Zprvu se k nám dostává informace, že si budeme muset oba parkury na začátku projít a pak je postupně poběžíme. Naštěstí však dochází ke změně a začínáme prohlídkou družstev, po které rovnou následuje i běh. V našem skvělém týmu Czech Red Medium ve složení já s Aidou, Klárka Kokešová s Roxy, Áďa Maršálková s Míšou a Hanka Kubíčková s Dragi jsem si už na soustředění domluvila, že bych ráda startovala jako poslední. Miluju běhání pod tlakem a loni jsem si ozkoušela, že mi fakt vyhovuje stres, kdy po dvou čistých bězích a jedné diskvalifikaci zkrátka musím doběhnout. Ten jsem ale během EOJ zažít nestihla, protože mám dokonalý tým. Jumping tak všechny 3 holky přede mnou zaběhly ve skvělých časech a my s Aidou si ho šly užít a napálit to. Na naše poměry jsme sice mákly, ale přeci jen byl náš čas horší než čas větších psíků. Následovalo čekání na výsledky a podpora dalších týmů na ostatních parkurech. Je to tam, stejně jako loni jsme si v jumpingu doběhli pro stříbro. Před námi tedy byla první bedna.
Jumpingový parkur jednotlivců byl pro nás vcelku jednoduchý a naprosto typický pro české tréninky, technika nakombinovaná s rychlostí, nic, co by se nedalo stíhat apod. Bohužel jsem udělala naprosto hloupou chybu a Aidičce vyrobila zbytečné odmítnutí v rovném náběhu do slalomu, které si vyčítám do teď. Tím jsem nás vyřadila z dalších bojů o titul v jednotlivcích. Aida však v neuvěřitelném vedru i přes dlouhé čekání běžela skvěle. Pořadatelům totiž organizace parkurů nějak zvláště neodsýpala, výsledky zapisovali jen ručně a často probíhaly dlouhé pauzy mezi běhy. Takže mé chystání cca 20 psů předem, která je pro mě v Čechách akorát i na agility, tady bylo příliš dlouhé i na jumpingu.
Druhý den byl rozhodujícím pro naše družstvo. A my to dali! Všechny tři holky přede mnou zaběhly parkur agility čistě, my si to s Aidou šly užít naplno, což nás bohužel stálo zónu v cíli, ale i to je startování ze čtvrté pozice. Ještě nebylo 100% vyhráno, čekalo se, jak doběhne družstvo z prvního místa. A stejně jako v předchozím roce, podařilo se nám ho trumfnout a vyhrát agility i součty. Prostě důkaz toho, že čeští medíci září nejen mezi dospělými. Dařilo se i dalším českým týmům a tak byl důvod si pořádně užít večerní party. Bohužel jsme museli poměrně brzy zpět na hotel, abychom si odpočinuli na nedělní finále jednotlivců.
Já už byla v neděli v klidu. Chtěla jsem si užít svůj poslední běh a poslední den na svém posledním EOJ. A to se mi rozhodně povedlo. Agility jsme s Aidičkou napálily, reálně bylo čisté, bohužel nám byla mávnuta zóna na áčku, kterou jsme ale rozhodně měly. Znáte takové ty chvíle, když vidíte rozhodčího, jak Vám něco mávne a vy se chcete zastavit a říct mu „tyjo, vždyť tady měla ty tlapy, ještě je vidět obrys písku.“ Protože já prostě na zóně viděla aspoň 3 nohy naprosto přesně. Zbytek jsme ale také napálily a nakonec z toho byl i moc pěkný čas, který mohl stačit na umístění v top ten tohoto běhu. A tak jsem zase po dlouhé době obrečela běh. Ale právě tady byla vidět úžasná podpora všech dalších členů české reprezentace. Protože v tu chvíli prostě chcete slyšet přesně to, že rozhodčí je slepý a pro ostatní to zkrátka byl čistý běh. Některým dalším českým závodníkům se zadařilo, další zažili podobné zklamání jako já. Ale právě o tom je agility. Dostat se do reprezentace stojí vždy úsilí, na samotném třídenním závodě už však jde především o štěstí. Na parkury, na formu, na rozhodčí nebo třeba na dobře držící laťky.
Před námi už byl jen závěrečný ceremoniál, kdy jsme běhali kolečka s vítězi, my uronily pár slz, když našemu družstvu hrála po roce zase hymna a vůbec si to užili i v příšerném vedru na parném slunci. Pak nezbývalo, než odnosit zbytek věcí do autobusu a za hurónského pokřiku a zpěvu vyrazit směr ČR. Po cestě nechyběla zastávka u Mekáče na účet Klubu.
A přede mnou bylo po náročné cestě další dobrodružství. Vyměnit doma kufr za tašku a vyrazit do Nových Hradů, kde už byl v plném proudu náš klubový tábor se šarplaninci a krašáky. Tam už se na nás všichni těšili a hned večer jsme museli oslavit vítězství. Byla jsem tak unavená, že jsem u táboráku usnula a jak mě odvedli do postele, nemám nejmenší ponětí. Celý zbytek týdne byl naprosto úžasný, jezdili jsme se koupat, chodili na procházky, jedli, večer sedávali u táboráku. Poprvé s námi jela i malá Cookie, která to zvládla s grácií sobě vlastní.
A pak už přede mnou byly opět pracovní prázdniny. Ty jsme v srpnu proložila ještě jednou krátkou nostalgickou dovolenou ve Slavonicích, kde jsme nachodili spoustu kilometrů. V půlce srpna jsem také po dvou letech opět pořádala tábor agility a dogdancingu u nás na cvičáku v Kutné Hoře. Se Sabčou Šťastnou a Terkou Zůnovou to bylo naprosto dokonalé, cvičila jsme na střídačku agility i dogdancing, předvedla se Aida, Lara i Cookie. Do toho jsem jezdila každý den přes poledne do práce a vůbec jsem byla ráda, že jsem ráda. Bylo to ale skvělé, díky pracovním pauzám jsem nestihla mít ani ponorku, krom cvičení jsme si zasoutěžily v agility i v dogdancingu, snědly spoustu zmrzliny z Karlova, vydaly se na večerní výlet do čajovny a prostě si užily spoustu zábavy. Celý týden neuvěřitelně utekl a já pak byla ráda, když jsem mohla doma padnout do své postele a spát, prvních pár dní třeba i 10 hodin.
Prázdniny se pomalu chýlily ke svému konci, se třídou jsme chystaly první událost našeho maturitního ročníku, tedy pasování nových studentů, do toho jsem stále chodila pracovat a blížil se i náročný víkend, kdy jsem v sobotu vzdala účast na MČR mládeže v soutěži družstev, protože jsem prostě musela pracovat, z práce jsem přišla kolem půlnoci, usnula někdy ve dvě, budík nastavila cca na půl pátou ranní, abych v Hoře vyzvedla Amálku, která se rozhodla vydat se mnou na výlet do Trutnova a Honzu, který mi měl dělat doprovod, abych sama neřídila tak daleko. Nebudu to rozvádět, po cestě jsem byla velmi vděčná, že se mnou jede Amálka, která se ukázala jako schopný navigátor. Do cíle jsme dorazili v pořádku, s Aidou i Cookie, ale bez vodítek, které jsem v tom stresu zapomněla doma. Většina lidí byla velmi překvapená, kde jsem se tam zjevila a hlavně kde jsem byla předchozí den. Ranní jumping Slávky Podmolové byl velmi běhavý, pro někoho s mizerným odložením (jehož největším problémem je přetočený psovod) s trošku vražedným začátkem. Snad jako jediná jsem si už na prohlídce naplánovala vedení s vysláním pod rukou do tunelu, které mi pro nás připadalo nejplynulejší a nejbezpečnější. Ukázalo se to jako dobrý tah, startovaly jsme poslední, věděla jsem, že je před námi dost čistých běhů a protože zbožňuju běhání pod tlakem, trošku jsem sama sebe vyhecovala tím, že to prostě musíme dát, protože nechci ze své poslední mládeže jet s diskem. A tak se nám to povedlo, daly jsme to s Aidou čistě, plynule a snad jen s jedním infarktovým stavem hned za začátku, kdy Aida vlítla suverénně do správné díry tunelu asi jen náhodou. Skoro se mi nechtělo věřit tomu, že jsme na výsledkové listině s Aidou mezi 13 čistými běhy ukořistily skvělou třetí příčku navíc s boží postupovkou 5,49 m/s. Do odpoledního finále zbývalo spoustu času, který jsme si krátili fanděním ostatním týmům, tancem během přestaveb a povídáním s kamarády u parkuru. Počasí nám přálo a všechno bylo hrozně fajn. Větší nervy než z finálového agility jsem měla z cesty domů, byla jsem dost unavená, nevyspalá a navíc, je rozdíl vézt jen sama sebe a další lidi. I agility pro juniory medium od finského rozhodčího Seppa Savika bylo velmi běhavé, jeho zapeklitost spočívala spíše v dlouhých vzdálenostech mezi překážkami, než v technických prvcích. Tyhle parkury pro nás s Aidou nejsou ideální, byť si je moc užíváme, přeci jen 36 cm v kohoutku je 36 cm, samozřejmě jsem byla nervní i ze zónovek. Na start jsem šla opět mezi posledními, neboť se finále běhá v opačném pořadí dle výsledků jumpingu. Čistých běhů před námi tentokrát, jak už to tak v agility bývá, moc nebylo, ale věděla jsem, že se musíme pořádně soustředit, ale hlavně si to užít, protože žádný další juniorský běh už si v životě nezaběhneme. A tak jsme šly na start. Aida chvíli vydržela i v odložení a už jsme valily. Uf, náběh do slalomu vyšel, dokonce i dokončení, záda jsem stihla, vysílačku na vzdálenou skočku do točení taky, zóna na kladině sice ne nijak rychlá, ale za to přesvědčivá, áčko kosmickou rychlostí, ale s pěknou zónou, teď ještě předposlední houpačka a jsme v cíli s čistým během za velkého potlesku. Je hrozně fajn mít kolem sebe spoustu přátel. Čistě doběhly i Áďa a Kokyna, které byly před námi v jumpingu, Zdenda s Cassíkem měli chybu. Záleží však na časech, i když je jasné, že holky nepředběhneme. A je to tam, mistr je Kokyna, 2. Áďa s Míšou a my s Aidou třetí. Z našeho vítězného družstva nám chybí akorát Hanka, která měla tento víkend smůlu. Následuje čekání na vyhlášení, to je dojemné, nastává totiž čas loučení nás, kteří máme za sebou náš poslední juniorský start. Je nás požehnaně, rok 2000 byl, jak řekla Lucka, velmi plodný. Ještě lehce dojatá se loučím se všemi, které potkávám. Cpu věci do Petunie, asi jsem zdědila trochu talentu na balení po mámě, protože narvat do malinkého Peugeota 3 lidi, 2 psy, klec, křesílka, ceny, nějaké ty věci na jednodenní přežití (a že jich mám) je trochu umění, myslím ale, že nakonec jedeme docela pohodlně. Jsem ale vážně šťastná, když všechny vyložím v Hoře, doma vynosím věci z auta a můžu si jít lehnout, ještěže mi druhý den začíná škola později. Je hrozně fajn vstřebávat všechny dojmy, vzpomínat a uvědomit si, kolik juniorských let mám za sebou. Kolik jsem za tu dobu stihla poznat skvělých lidí nebo kolikrát se ze vzdálených známých stali kamarádi. Kdybych poprvé odvážně nevyrazila na MČR mládeže, přestože mi to máma rozmlouvala s tím, že si tam udělám akorát ostudu, nikdy bych nepronikla do světa „velkého agility“ a nezjistila, že velké závody mohou mít daleko pohodovější a vstřícnější atmosféru, než dvojzkoušky v Horní Dolní. Jako hodně ambiciózní člověk bych možná nezískala tu správnou motivaci se někam posouvat, protože malé závody mě zkrátka dodnes motivují jen tehdy, když se sejde víc faktorů. A teď jen doufám, že se s většinou těch fajn lidí budu občas vídat i když nám nebudou cestu pojit společné závody.
Další akcí byla taky naše první klubovka roku, resp. speciálka na Moravě, kam jsme vyrazili s Aroušem a Larou. Poseděli a zapařili jsme už v pátek, nutno poznamenat, že ta starší generace vypadala druhý den po ránu rozhodně hůř než já J. Možná k tomu přispěly i roztomilé malé chatičky jako na pionýrském táboře, které byly vlastně takovým vylepšeným stanem. Pro přenocování to bohatě stačilo, možné nepohodlí totiž vykompenzovala luxusní domácí kuchyně. Posuzování se zhostil Andráš Polgar a já se těšila, že se konečně o našich psech po dlouhé době dovíme něco smysluplného, což se taky povedlo. Po ranní snídani nastala klasická práce s přípravou, naštěstí jsem ani po roce nevyšla ze cviku a ani jsem u prezence nikoho nezabila, byť jsem ji asi poprvé dělala sama. Ale lidi, když na Vás někdo popáté křičí, ať jdete na prezenci, myslí to vážně, přestože měří 159 cm, bolí ho hlava a vypadá jako hysterický skřet. Když jsem tohle měla z krku a vydaly jsme se s mámou relativně poklidně do auta pro psy s tím, že bude následovat společný nástup do kruhu, který můžeme vynechat, dost mě vyděsilo, že po návratu byla v kruhu krašanda. Následně mi objasnili, že společný nástup se pro tentokrát nekonal, ale že kvůli nám začaly feny a psi budou následovat. To mě trochu uklidnilo, ale pozůstatek vzteku ve mně zůstal. Lara, která tedy šla do kruhu jako první, byla trochu poznamenána nocí v kufru auta, nebyla rozhodně v rozpoložení pro nějaké nadšené předvádění. Uschlá, byť nakrátko posekaná tráva ji prý štípala do nožiček, do toho byla rozlámaná, nevyspalá. Ale zvládla to a vyběhala si ocenění V1, CAC, dceru Arianu pak porazila v soutěži o nejlepší dospělou fenu speciálky. Aroušek se v pohybu předváděl daleko líp, ale stát se mu moc nechtělo, CAC ale patřil i jemu. O BOBa jsem běžela s Larou, máma s Arisem a titul připadl jim. Pak už do kruhu nastupovali šarplaninci, kterých bylo podstatně víc než nás a já střídavě prodávala ve stánku, roznášela ceny, volala lidi do kruhu, vybírala desky a prostě fungovala tak, jako vždycky. Normálně mě to, snad z nostalgie, zase bavilo. I tornjaků bylo tentokrát požehnaně, udělali si na výstavě vlastní sraz. BOB mezi šarplaninci získala veteránka Hegy, které následně právem připadl i titul BIS, na Arisovo předvedení jsem rozhodně hrdá nebyla.
Že miluji organizaci čehokoliv, asi není žádným tajemstvím. Na jaře jsme s Jančou dělaly druhé kurzy agility, došla jsem však k závěru, že takto už pokračovat nechci. Baví mě se týmům věnovat v případě, že vidím smysl a pokrok. Což v kurzech prostě bohužel nefunguje. Využila jsem to ale trošku jako záminku k tomu, že abychom byli dostatečně angažovaní agiliťáci, mohli bychom na podzim udělat dvojzkoušky. Nejdřív jsem to navrhla Míše, u které mi to prošlo, a proti nakonec byla ani Hanka. Termín připadl na druhou říjnovou neděli, tedy na den Velké pardubické. Role rozhodčí se ujala Jitka Maroušková. Bohužel však pořadatelské štěstí nestálo při nás, propršené závody jsme si vyzkoušeli na jaře 2016 a tentokrát nás pro změnu zaskočil velmi silný vítr. Ten byl tak silný, že naše dřevěné překážky, které do té doby ustály kde co, padaly jako o život. Nakonec jsme provizorně vyrobili zátěže ze sáčků na bobky, igelitu a dalších, mně neznámých součástek. Ty nás naštěstí zachránily a i přes zpoždění oproti časům v propozicích jsme po uklizení cvičáku stihli i naladit Pardubickou. Přesto to byly první závody, během kterých jsem se celý den těšila, až to bude vše za námi. Po dvou mimořádně vydařených Groších to byla trochu studená sprcha i v souvislosti s tím, co závodům předcházelo, tedy problémy s opravami překážek a další dohady. Dokonce jsem se po skončení nechala pár dní slyšet, že už nikdy nic nepořádám, ale znáte to. Pak jsem si ale slíbila, že Groš jsou přece závody za odměnu a že to všechno bude dobré.
Další náročnější víkend jsem si naplánovala až na listopad. V sobotu jsme vyrazili na tradiční výstup na Říp, po kterém jsme pokračovali pařit k Šidákům. A aby to stálo za to, přihlásila jsem nás s Aidou i Larou druhý den na zkoušky do Terezína. Ty začínaly brzo ráno, vstávání tedy bylo dost náročné, ale dokonce jsme i zvládly přijet na místo včas. Začínalo se jumpingem speciálně pro juniory, který jsme daly s Aidou čistě na druhém místě, s Larou jsme se po drobných dohadech ve slalomu diskvalifikovaly. Rovnou poté následovaly trojkové zkoušky, v té první se Aida rozhodla létat, ve druhé jsem jí pro změnu vyrobila odmítnutí. V součtech nám to však i tak vystačilo na druhé místo za Míšou s Čendou. Nevím, čím to bylo, ale závody nabraly dost velké zpoždění, takže čekání na Laruščiny dvojky jsme si zpestřily s mamkou návštěvou pizzerie. Měla jsem také v plánu řádně socializovat Cookie, která nám dělala doprovod, což se nám povedlo. V první dvojkové zkoušce jsme se s Lálou diskly, když uviděla u východu haly australáka poblíž jejích pamlsků a rozhodla se, že nějaké moje ke mně do tunelu ji fakt nebere. Naštěstí si to včas rozmyslela a pokračovala v běhu se mnou. Druhá zkouška byla o poznání lepší, jedinou chybou byla skočená kladina, Lara se skoro i vešla do času a dokonce byla ve zkoušce druhá v postupovkou 3,73 m/s, což mě neuvěřitelně motivovalo k tomu, abychom mákli se zónami a vytyčily si nový cíl, dostat se do trojek. Asi bychom pro to tedy musely jezdit na závody častěji, než 3x do roka, ale kdo ví.
Jako poslední akci roku jsem nám vybrala Vánoční jumpingy v nové kynologické hale u Kladna, na kterou jsem byla moc zvědavá. Aida běhala jako o život, v prvním běhu jsme s čistým štítem braly druhé místo, v dalších dvou jsme braly po jednom odmítnutí, ale i tak jsem měla ze všech běhů moc fajn pocit. Aida valila i na umělé trávě, která nám jinak moc nesedí, parkury se nám líbily a Cookie se zhostila role vzorného diváka jako profík. Navíc být ze závodů doma někdy kolem druhé odpolední taky není k zahození.
A to byl náš rok 2018. Co se týče hmotných úspěchů, byl jednoznačně perfektní, to ostatní se občas dařilo a občas ne. Rok 2019 se zatím jeví úplně opačně, nic jsme zatím nevyhrály, ale jsme strašně spokojené. Tak uvidíme, jaké výzvy nás letos ještě čekají.
