O Ratenickou Beranici

            Když jsem někdy začátkem prosince objevila propozice na dvoudenní závody v Ratenicích, neváhala jsem moc dlouho a rozhodla se aspoň na jeden den přihlásit. Nakonec jsem přihlásila na sobotu jen Aidu a na neděli obě šeltičky. Justýnku jsem ale, vzhledem k jejímu nakrytí, odhlásila a v hale se celý víkend chystala mrznout jen s Aidičkou.

            Když nás tam mamka v sobotu odpoledne odvezla, vážně jsem si neuměla představit, jak to tam celou dobu překlepem. Zaprezentovala jsem se tedy, dostala krásný dárkový pytlík s konzervou, granulkami a pískací potvorou, počkala, až si trojky odběhnou poslední běh a už jsme šli prohlížet první zkoušku od mé oblíbené rozhodčí Jitky Marouškové. Krásný, běhavý, ale místy složitější a pasti obsahující parkur bychom zvládly bez ztráty kytičky, kdyby panička nebyla úplně blbá. Neprošla jsem si určitou pasáž (kolečko na levou ruku skočka – áčko – tunel – skočka – skočka) a tak jsme sice zaběhly nádherný, rychlý, přesný a čistý parkur, ale chyběla nám jeho část. Zjistila jsem to asi 10 minut po doběhu a o to víc jsem byla rozčarována. Takhle to Aidince pokazit, že se nestydím. A já se styděla. Později mi ještě Jitka Aidičku přišla pochválit a mně vyčinit, co jsem to tam dělala. No, já nevím J. Dalším během byla zkouška od Petra Dostála, která byla zajímavá. Byla plná tunelů a pastí. My se se všemi zdárně popraly, ale přesto jsme sebraly dvě odmítačky. Tu první jsem vytvořila u áčka, kde jsem na myšičku nepočkala a běžela dál udělat francii, abych stihla Aidu poslat do tunelu. A další jsme pak chytly u slalomu, kde prostě číča běžela z druhé strany. Ale to se stává. Kvůli zdržení (dlouhému) u áčka a u slalomu (a asi i u zóny na kladině) jsme vyfasovaly i nějaké drobné za čas, což se u Aidy stalo poprvé, ale kvůli tolika zdrženlivým místům mě to nijak netíží. I s tímto odporným skóre jsme to utáhly na druhé místo, za které jsem se skoro styděla, protože jsme si tu bednu vůbec, ale vůbec nezasloužily. Posledním během, který nás v promrzlé hale čekal, byl dvojkový jumping. A ten vypadala nadějně. Na zapamatování byl sice složitý, ale přesto se nám do až asi patnácté překážky povedl čistě. Tou osudovou překážkou byl tunel. Prachobyčejný pevný tunel. Ajuně se nelíbil a tak do něj nechtěla vběhnout, což nás stálo tři odmítačky. Nakonec jsem ji ukecala a pokračovaly jsme na posledních pár překážek. Další zatočený tunel se však opět nevydařil. Prostě do něj, ani z jednoduchého úhlu nechtěla. Nakonec se však zadařilo a na stopadesátý pokus tam vběhla. Do teď netuším, jakou měl tento error příčinu. S maminkou a Aidou jsme, značně promrzlé (kromě mámy, ta si lítala v Kolíně po obchoďácích J) počkaly na vyhlášení, abychom si vyzvedly výkoňák a ty dvě kostičky s pytlíkem granulek na vyhlášení. Domů jsme se dostaly až někdy v osm hodin a i když jsme nedoběhly nic pořádně, měla jsem ze všech běhů skvělý pocit.

            Druhý den jsem byla domluvená s Míšou, která mě „přibalila“ i s Aidičkou k sobě do auta a na závody jsme tedy jely s ní. Protože měla i svého trojkové nejúžasnějšího Daffíčka, jeli jsme už ve čtvrt na deset, ale na to, že většinou na závody vyrážíme tak v sedm, je to příjemné. Když jsme dorazili na místo, Míša se zaprezentovala a protože jsme měli fůru času, vyrazili jsme venčit. Protože na závodech moc na procházky nechodím (vždycky jen krátké venčení), byla jsem tady až u hřbitova, poprvé. Značně vymrzlé (což se moc nelepšilo) jsme se vrátili do areálu, psy nechaly v autě, kde měli opravdu příjemně, protože belgičáci dýchali o sto šest. A začalo se běhat. Míša s Dafíkem zaběhli obě trojkové zkoušky nádherně, ovšem se v obou diskli. V jednom parkuru to byl prostě detail a v tom druhém se Míša přidala ke mně (viz sobota) a popletla parkur. Ještě před prezencí dvojek dorazila Janča s Paminkou, která se nakonec mezi přihlášené také vešla, takže měla Kutná Hora silné zastoupení. První dvojková zkouška Jitky Marouškové se mi líbila, byla běhavá, ale obsahovala i záludnější pasáže. S Aidou jsme ji nakonec zvládly čistě, ale nechala jsem ji dlouho stát na zóně (čekala jsem, že sleze na 2on2off, ale měla větší výdrž než já a tak jsem ji vypustila dřív), takže jsme posbíraly nějaké drobné za čas, což se Aidě stalo podruhé (poprvé v sobotu, když jsme se zdržely u odmítaček), nakonec nám to ale i tak stačilo na první místo. Poslední běh závodů, tedy druhý dvojková zkouška, kterou stavěl Petr Dostál, mě zpočátku vůbec neokouzlil. S Míšou jsme minimálně v jedné pasáži nevěděly, jak vést (i když jsme nakonec obě zvolily pro nás nejspíš ideální variantu, já se diskla hned tam a Míša o dvě překážky za ní (ale to už nesouviselo). Nakonec mě ale Aida potěšila i na tomhle parkuru, protože zvládla krásně náběh do slalomu a hlavně makala snad nejrychleji, za celé závody, což je na to, že to byl pátý běh za víkend, dost úžasné. A kde že jsme se tedy diskvalifikovaly? Při přetočení za kladinou, kde jsem ji posílala od sebe do poměrně vzdáleného tunelu. Kdybych tak pitomě neuhnula rukou, dopadlo by to asi jinak, ale na „kdyby“ se v agility nehraje. Protože jsme s Aidou vyhrály předchozí zkoušku, musely jsme ještě počkat na vyhlášení, ze kterého jsme si odnesly ještě pohár a granulky za druhé místo v součtech a pak už jsme s Míšou frčely domů. I přes příšernou zimu, která po celí víkend panovala, jsme si závody užily a i když pořád nemáme ani jednu dvojkovou zkoušku čistě, měla jsem ze všech běhů dobrý pocit J.