Pardubický psí festival - dogdancing 17.5.

17.05.2015 13:53

Protože se mi v květnu objevil volný víkend, nic nám nebránilo někam vyrazit. Původně jsem chtěla s Aidou závodit na zmíněném festivalu v agility. To se však kvůli nedostatku účastníků zrušilo. A tak na poslední chvíli padlo rozhodnutí zkusit oficiální závod v dogdancingu. Protože i zde se pořadatelé potýkali s nízkým počtem přihlášených, odhodlala jsem se přihlásit tři kousky – Aidu s Justýnkou do freestylu a Laru do heelworku. To, že na vymyšlení sestav mi zbývalo asi 10 dní mi vrásky na čele nepřidělávalo, když jsem však zjistila, že do akce zbývají tři dny, do vymýšlení sestav jsem se přeci jen pustila. S Aidičkou nás čekala sestava na písničku z muzikálu „V peřině“ – Skok je víc než krok. Pro Justýnku jsem si připravila Titanic a s Larou jsem se nakonec rozhodla, že upravím naši sestřičkovskou sestavu – Můj čas. Další smysluplnou věcí, která mě ale napadla až den před závody, bylo naučit se sestavy. Ani nevím, jakým zázrakem se mi povedlo si je do té hlavy natlouct.

Nicméně jsme s naloženým autem v neděli po poledni vyrazily ve složení já, mamka, Aida, Justýnka a Lara na dostihové závodiště v Pardubicích, kde to dobře známe. Dogdancing probíhal přímo před hlavní tribunou, avšak i přesto, že se tam pravděpodobně sešla většina diváků celého festivalu, bylo tam v podstatě prázdno. Nevím, z jakého důvodu měl celý dogdancing zpoždění, nicméně prezence začala o hodinu a půl později, než měla. Kdyby byla akce aspoň trochu dle mých očekávání, šla bych si projít slibované stánky, šla bych si vyslechnout nějakou přednášku nebo zhlédla zmiňované ukázky. V ideálním případě bych nevěděla, kam dřív. Teď jsem strategicky seděla na lavičce a doufala, že neumrznu. Prvním bodem programu, který jsem mohla spatřit, byla ukázka práce policejních psů a psovodů, která byla ale docela komická. Práci těchto lidí obdivuji, ale to, jak zde byla prezentována ve mne zanechalo dojem spíše komického vystoupení. Více se k tomu asi vyjadřovat nebudu, nejspíš by to nebylo vhodné. Po policejních psech nastoupili musheři se svými spřeženími. Na psech už bylo vidět, že jsou unavení, takže jim nemůžu zazlívat absolutně nic, ale od ukázky bych čekala něco víc, než že si spřežení přivedené na vodítku stoupne před tribunu a jeden muž bude odpovídat na, dle mého naprosto trapné, nevhodné a nesmyslné, otázky hlavní organizátorky. Když se představili musheři, kterým ale, ještě jednou opakuji, nic nezazlívám, protože toho za celý víkend měli dost (vozili diváky po dráze), přišla řada na upomenutí „psí poradny MVDr. Lady Tlučhořové. To mne totálně dostalo. Opravdu ráda bych viděla, co paní doktorka vyřeší za stovku na pár minutovém rozhovoru. Paní doktorka vystupovala velice arogantně už jen při pár větách, kdy návštěvníky lákala na konzultaci. Věty typu „Važte si, že jsem tu, přijela jsem až z Brna. Je to neopakovatelná možnost“ by mě k ní rozhodně nepřilákaly, ale jestli za to dá někdo peníze, budiž. Jen bych chtěla poznamenat, že vyřešit jakýkoliv problém třeba ve výchově může trvat měsíce, jestli to paní doktorka dokáže za 20 minut, tak by měla být navržena na získání Nobelovky.

Když jsem se konečně dočkala té své vysněné prezence na závody dogdancingu, nemohla jsem věřit vlastním očím – jen hodinu a půl zpoždění od původního plánovaného začátku. Rychle jsem si na place nakrokovala sestavy, což mi sice bylo k ničemu, protože jsem to pak ve finále stejně překopala, ale pro pocit fajn. Naštěstí netrvalo dlouho a začalo se soutěžit. V kategorii Heelwork to music jsme startovaly celkem tři, my s Larou jsme šly druhé. A naše sestřičkovská sestava dopadla nad moje očekávání. I když konkurence byla na trošku jiném levelu než my (aneb naše první oficiálky), Lara konečně na oficiální akci předvedla bez odměny celkem slušné vystoupení. Zvláště ze začátku jsem měla moc dobrý pocit. Do tance s Aidičkou mi nezbývalo moc času, rychle jsem se tedy na tribuně převlékla a udělala „osudovou chybu.“ Nechala jsem mamku stát u klece. Odešla asi minutku před tím, než jsem Aidu vyndala, takže byla Aidička zmatená a hledala ji. Chvíli vždy cvičila v pohodě a pak se najednou zasnila a utíkala pryč ji hledat. Pro nás to znamenalo diskvalifikaci za opuštění taneční plochy. Ale ve chvíli, kdy cvičila, cvičila moc pěkně, vesele a s radostí. Do Justýnčina Titanicu jsem měla čas 5 psů, který jsem vyplnila povídáním s Vrďáky. Justýnka se na svoje poměry předvedla slušně, půlku sestavy cvičila pozorně, ve druhé zjistila, že nemám pamlsek a zasnila se J. Vyhlašování dopadlo podle očekávání, posbíraly jsme poslední místa, nicméně i přesto jsme si přivezly neskutečné množství cen a Lara dokonce i pohár, jeden bodík pro postup do Advanced a především kvalifikaci na MČR v dogdancingu 2015 v kategorii Heelwork to music. Přiznávám se, že i když vím, že konkurence je o hodně výš než my, ráda bych na závod vyrazila, protože pro prezentaci plemene je to výborná příležitost navíc bych ráda okusila atmosféru větších DD závodů.

Aidička tedy brala DISK a Justýnka místo tuším šesté. Pro mne největším překvapením bylo vyhlašování nejmladšího účastníka závodu (já vím, že v propozicích to bylo, ale už dlouho jsem nikde nebyla nejmladší), při kterém jsem dostala krásnou plaketku a 15 kg Fitminu J.

Obvykle si cen na závodech moc nevšímám, ale tady je musím vychválit až do nebe. Když jsem to přebírala, povedlo se mi nejrůznějšími vzorečky granulí naplnit celý barel na granule, který jsme také vyhrály. K tomu pár sáčků Candies pamlsků, vodítko, dvě hračky, pohár a spoustu letáků.

I když dojmy z celého festivalu jsou pro mne silně negativní a příště si hodně dobře rozmyslím, zda jet nebo ne, dogdancing na festivalu byl příjemný a užila jsem si ho především s Larou. Doufám, že se mi povedlo s plemenem seznámit co nejvíc lidí, když jsem si ho nechala několikrát vyhlásit a pár lidí se pak na tu naši unikátní Larušku přišlo dokonce podívat a pohladit si ji. Ta se chovala jako správný profík (ona je prostě celý Apollón) a ukazovala, jak je úžasná. Kdyby to byl první ročník festivalu, řeknu, že měl někdo velké oči. To, že je to ročník druhý a třetí už se plánuje mě, ale nechává trochu na pochybách, Z čeho organizátoři platí závodiště, když tam téměř nikdo nepřišel, mi zůstává záhadou. Ale asi nemá cenu nad tím přemýšlet, koneckonců to není ani můj problém.