.JPG)
Šarplaninská dovolená 26.7.-3.8.
Když nás v sobotu ráno opustili účastníci výcvikového tábora, zavládlo v areálu podivné prázdno. Celá naše smečka byla námi vypuštěna, my si poobědvaly výbornou pizzu a čekaly, než během odpoledne dorazí Šmakalovi. Tábor začal! Už ten klid patřil k šarplanincům a mně připadalo, že to přece nemůže utéct tak strašně rychle, když teprve začínáme. Když přijeli Šmakalovi, tábor byl započat v podstatě oficiálně, i když příjezd pro ostatní byl vypsán až na následující den. V různých obměnách jsme se pokoušeli dohnat deficity, co se vyprávění a povídání si, týče. My s Aničkou jsme mimo jiné vymyslely „geniální“ plán, a to takový, že budeme chodit v sedm ráno běhat. Sem bych si dovolila umístit anketu „Jak dlouho nám to vydrželo?“……………………Běhat jsme šly dvakrát.
Druhý den jsme si ráno oběhli rybník a vlastně už jen vyčkávali na ostatní. A tady musím vysvětlit, proč jsou v názvu článku i šeltie. Naše dvě lištičky zná spoustu lidí, jenže ona přijela další dlouhonoska, a to trikolórní Bety, kterou si přivezli Omastovi. Pěkně se jim ta smečka rozrůstá. Tři šeltie už převýšily počet krašáků, což sice opravdu není moc náročné, ale stejně… Známé tváře postupně přibývaly, až nastal večer a první oheň mohl být zapálen. Neseděli jsme moc dlouho, ale pro začátek to stačilo. Probrat pár věcí se stihlo a rozhodnout se, že druhý den ještě socializační cvičení zrušíme, taky.
Zjistila jsem, že nemám nejmenší tušení, co se který den událo, protože vše letělo v tak rychlém sledu, že jsem jednotlivé dny zkrátka nevnímala a prostě si jenom užívala skvělý týden na skvělém místě se skvělými lidmi. Z parádních akcí se píše článek lehce, ale z těch dokonalých to zabrat, tak jsem zvědavá, jak se mi to povede. A co se tedy dělo a událo?
Večery u táboráku byly někdy opravdu plodné, jen nevím, co vlastně můžu zveřejnit a co ne. Apollónek už není „jen“ bonsai ze šarplanince, on je dokonce přerostlou bonsají. Je hezký a vypadá jako šarplaninec. Vím, že z tohohle nemůže nikdo, kdo tam nebyl nic pochopit, ale to je účel :D. Kromě Apollónka bylo hlavním večerním tématem bezkonkurenčně vypalování různého ovoce, poté však i všechno možné i nemožné, stejně jako v předchozích letech. Nejčastější otázka, kterou jsem však během dne po celý týden slýchávala, zněla „Kde máš mamku?“, ještě častější však byla moje odpověď „Odpočívá!“.
Protože tábor využívám i ke svým soukromým tréninkům agility, vypůjčila jsem si překážky a pustila se do toho. Pro tento rok jsem kromě svých šeltií pomáhala s tréninkem ještě Míše s její malou Betynkou a po týdnu pilné práce bylo rozhodně vidět zlepšení, ať už v motivaci nebo i v samotné práci na tunelech a bočnicích. Moje holky se v tréninku taky doufám trošku posunuly, především však Aida ve vypracování zón, které už byly přes týden opravdu stoprocentní. Slalom vypadal i s náběhy víc než slušně a stahovačkami jsem si u madam jistá, takže nebyl problém. Rychlost se mi moc moc líbila, zvlášť když jsem si postavila takovou moc pěknou rychlou sekvenci. Pochvaly od šarplaninářů mě moc těšily a měla jsem z nich strašnou radost, protože to prostě zahřeje u srdce. Prý máme buď vybírat vstupné, nebo jsme lepší jak televize J. To zkrátka potěší…
Počasí si dělalo, co chtělo. Když přijeli Šmakalovi, dalo se tomu říkat opravdu vedro. Následující den, v době, kdy doráželi ostatní, chvíli i zapršelo, ale večerní táborák se samozřejmě uskutečnil. Jednou byl táborák dokonce zrušen a všichni seděli namačkaní pod šopou, protože zkrátka lilo. Jako delší výlet by se dala označit osmikilometrová procházka v okolí nejstarší přehrady. Počasí se pohybovalo v teplotách, které vyhovovaly především našim čtvernožcům, občas zapršelo, občas vysvitlo slunko tak, že jsem pohodlně chodila v tílku a v sukni. V sobotu se počasí dokonce umoudřilo natolik, že jsme vyrazily i k vodě.
Šarplaninské cvičení rozhodně není výcvikem v pravém slova smyslu. Jedná se především o nezbytnou socializaci, ze které pak čerpáme stále. Každé ráno jsme si v půl desáté na pohodičku vyrazili na louku před penzionem, kde jsme se socializovali (teda spíš psi) a připravovali se na výstavy. Poslední den, asi abychom si to užili, jsme si šli zacvičit i odpoledne, tentokrát jsem to „dostala na povel“ jakýmsi zázrakem já. A co jsme tedy za celý týden zkusili? Klasického hada, výměny míst, formaci, odložení, sedni, lehni, výstavní otočku, výstavní postoj, „Téčko“, ukazování zubů, přemisťování se na kraj, výstavní kolečko a snad i něco dalšího. Od nás chodila cvičit hlavně Laruška, jednou si to proběhl i Apollónek. Lara se snažila a byla moc šikovná, hlavně naposledy, soustředila se víceméně na mě a nevypadalo to špatně. I když jsem chtěla mít aspoň jednou normální povel, říkala jsem výstavnímu postoji prostě stůj, samozřejmě jsem to během tábora přeučila na „výýýýstava“.
S Aničkou jsme si na Zbraslavi říkaly, že to máme jako školku – objevovalo se u nás několik špuntů lidských. Tady jsem ale jednoznačně tvrdila, že mám otevřený dětský (popř. důchodcovský) psí koutek. Malá Betynka válela na agility, Murku jsem hlídala každou chvíli a se Štěpáninou Vitou jsme taky udělali kus práce. Prý jestli si ji nechci vzít na měsíc na prázdniny….no samozřejmě, že bych chtěla, ale asi by mi to neprošlo.
S Murkou jsem strávila docela dost času. Protože jsem se minulý týden naučila nějaké základy masáží psů, zkoušela jsem je na ní v praxi a babča si rozhodně nestěžovala, dokonce se vždy pohodlně rozvalila, a když jsem od ní odcházela, tak dokonce štěkala. Užila jsem si s ní i kupu srandy třeba při večerním odvádění do kotce. Dvanáctiletá stařenka už se totiž nevydrápe po schodech k páníčkům do pokoje a proti odchodu do kotce protestovala, škubnout jí vodítkem už se prostě nemůže, takže následovalo dlouhé přemlouvání. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsme pokaždé aspoň kus ušly. Zbytek cesty se pak babča nechala odnést, což jí náramně vyhovovalo.
Protože si brášku naší Lary, Lexe, odvezli ze Slovinska do Brna, přijel nás i se svými páníčky jedno odpoledne navštívit. Pejsek o maličko menší než Lara vypadal díky štěněcí srsti poněkud roztomileji než naše nohatka. S Laruškou a Vitou si pohrál do sytosti, páníčci dostali instruktáž o krmení štěně, které není přirozeně vyhublé, a snad se s bráchou zas někde potkáme.
Hodilo by se zmínit asi i o té mojí potvoře tedy o fence jménem Lina Silber alias Lara, Lálátko, Larůň, Laluška, Lála a pak i nějaká ta oslovení v momentech, kdy se třeba vyválí v nějakém hnusu. Při cvičení se snažila, dokonce ukázala, že umí i něco navíc a já tedy zužitkovala naše prozatímní dogdancingové snažení. Vyrazily jsme spolu na nějaké procházky, pohrála si s ostatními štěňaty (šarplaninkou Vitou, ridgebackem Artíkem a šeltičkou Betynkou). Veterinář nám o ní tvrdil, že je hubená a že jí nemá kam píchnout injekci. Od šarplaninářů jsme se naštěstí dozvěděli, že je akorát, což mě moc potěšilo. Slyšely jsme na ni samé pochvaly, očividně se tedy líbila a rozhodně nelituju toho, že jsem si ji téměř „vybrečela“.
Apollón je prostě klasa. Matador, který nevynechal jediný šarplaninský tábor za posledních osm let…uff, to to letí. Náš dědek bude za pár měsíců přestupovat do třídy veteránů. Vždyť je to chvíli, co jsme si ho dovezly, co absolvoval svou první výstavu, chvíli, co patřil k těm nejmladším. Najednou už na akci není až tak velké množství starších psů než je on. Naše bonsai, která vyrostla takovým způsobem, že je to skoro šarplaninec.
Málem bych zapomněla na důležitý den, a to na den, kdy jsme vyrazili se Šmakalovými na houby. Místy jsme si připadali jak na minovém poli a psy si posazovali k noze, aby to nadělení nerozdupali. Přinesli jsme plný košík hub, ze kterého vznikla výborná smaženice. Já jsem se překonala a taky jsem ochutnala, mňamka.
Letos jsme taky hodně vzpomínali. Vzpomínali jsme na tábory ve Slavětíně, které měly své kouzlo. Jeden rok bylo špatné počasí, tak jsme ho celý strávili v týpí. Jindy rostly borůvky, což bylo taky parádní. Nevím, kdo to tenkrát vymyslel, ale všichni dvounožci rodu mužského byli nahnáni do kuchyně, aby nám uvařili borůvkové knedlíky alias Slavětínské záplatované knedle. Vzpomínali jsme i na výstavy před lety a na jiné fajn akce.
A šarplaninský tábor 2014 už je vlastně taky „jen“ vzpomínka, krásná vzpomínka. Nezapomenutelná.
