Šarplaninská dovolená Nové Hrady 18.-26.7.

26.07.2015 16:00

Měla jsem napsaný už jeden článek z letošních Nových Hradů, ale ocitl se v něm jeden problém – byl na čtyři plně popsané strany, což se mi zdálo už trošku moc, tak tedy pokus číslo dva.

            Na šarplaninský tábor jsme se letos vydaly s mamkou už po deváté. Jediný člen naší smečky, který s námi objel všechny ročníky, je už náš téměř devítiletý matador Apollón. Zdá se, že to není tak dávno, co s námi byl na prvním táboře, tenkrát ještě ve Slavětíně, jako půlroční miminko. Uběhlo však už spoustu let, do nich se vměstnala spousta zážitků, příchodů, odchodů a vzpomínek. Mnoha věcem jsem věřit přestala a začala, mnoho věcí se změnilo, ale šarplaninský tábor je asi to jediné, čím si jsem jistá, prostě vím, že bude a vím, že pojedeme. Tak zpět k hlavnímu tématu. Do penzionu Na celnici u Nových Hradů jsme letos zavítali už pošesté, a i když se objevují hlasy pro přesunutí se zas někam jinam, zatím se nám tam z většiny pořád líbí a přemisťovat tábor asi nehodláme. Vzhledem k tomu, že kdybych se pokoušela popsat jednotlivé dny, asi by to dopadlo stejně jako v předchozím, čtyřstránkovém, článku, asi to vezmu trošku jinak. Na táboře se děje a dělá spousta zajímavých, zajímavějších a pro obyčejného, nešarplaninskotáborového člověka neskutečně nudných věcí. Vždyť my téměř necvičíme, už ani nechodíme po výletech, věčně jen někde sedíme a kecáme a stejně nás to pořád baví. V čem je vlastně to kouzlo šarplaninských akcí?

            Když jsme jeli na náš první tábor, bylo mi sedm. Když nad tím tak přemýšlím, z toho tábora si už moc nepamatuji. Vzpomínám, jak za mnou přišla někdy v půlce týdne Anička, jestli nebudeme kamarádky. Vzpomínám, jak jsem vodila Valinku a jak jsem byla odvařená z toho, že jsem s ní mohla ujít pár metrů. Vzpomínám, jak mi tam většina lidí přišla protivných a neměla jsem je moc v lásce.

            O rok později si vzpomínám, jak jsme nějakým záhadným způsobem (teď si myslíme, že prohrál sázku, ale nemáme ponětí jakou a ani tím, že nějaká byla, si nejsme jisté) přesvědčily s Aničkou Rosťu, aby s námi hrál Carcassonne. Ivana tvrdí, že byl prostě jediný, kdo se nechal přesvědčit :-).

            A na třetím Slavětíně sem poprvé cvičila se šarplanincem – s Šidákovic Wericou, kterou jsem o pár měsíců později vystavovala na světovce. Taky proběhla první šipkovaná, ta poslední v roce 2012. Letos se sice Štěpána dožadovala další, ale Jitka jí naštěstí vysvětlila, že už jsme trošku odrostly, a i když jsme tenkrát šipkovanou dělaly rády, teď už se nám prostě nechce. Bohužel mladší ročníky (my už s Aničkou nejmladší nejsme) se k pořádání nějak nemají, ale ano, stížnosti jdou k nám. A asi jsem začínala mít tenkrát všechny lidičky šarplaninské moc ráda a lety se to jen prohlubuje. Už mi nepřišli protivní, asi jsem si na ně nějak zvykala, ale prostě jsem si je pomalu, ale jistě, oblíbila. Tedy aspoň většinu.

            Ani nevím, proč sem tyhle starší vzpomínky píšu, snad proto, jak moc mi letošní ročník ty staré, Slavětínské, připomínal.

Osazenstvo

            Osazenstvo tábora je důležité, zvlášť proto, že je to to hlavní, proč tam jezdím. Kdybych si ty lidi tak neoblíbila, jistě by mě to tak nebavilo. Letos se sešla parta hodně podobná té slavětínské – my, Šmakalovi, Jitka (bohužel bez Rosti, ale příští rok už prý dorazí), Mudroňkovi (zase po letech, mají nové štěně a to potřebuje socializaci), Štěpána (ta pár let

nejezdila a loni nebo předloni se k nám po dlouhé době zase přidala) a Dáša s Míšou. To je víceméně ta původní sestava, i když pár lidí už ubylo. No a nováčky jsou Omastovi, i když už ne takovými, když s námi letos jeli už počtvrté a Milan, ten tu byl teď podruhé. Poprvé přijeli dva pánové od čechohoráků a to je asi celé letošní osazenstvo. A přesto nás třeba večer u ohně bývalo občas i dost.

Táborák

Večerní táborák je další podstatnou součástí tábora, bez které by to prostě nebylo ono. I když byla letos šílená vedra, pravidelně jsme se u něj sešli každý večer. Oproti předchozím ročníkům se sice málo pilo a chodilo brzo spát, a tak přestože jsem poctivě téměř každý večer zůstávala v poslední skupince, která uklízela, hasila oheň apod., od ohně jsem odcházela nejpozději po půl druhé. Loni jsem běžně chodila spát po druhé hodině a ještě se zůstávalo sedět. Přesto všechno jsem si ale za ten týden opekla spoustu špekáčků a klobás a snědla k nim spoustu chleba. Letošní závěrečný táborák jsme podpálili opět v nízkém počtu lidí okolo, protože ráno většina účastníků z neznámých důvodů odjela. Zůstali jsme jen my, Jitka, Šmakalovi a Štěpánka s Liborem. Většina však šla zase brzo spát, tak jsme tam nakonec s Jitkou zbyly stejně samy (ale mamka šla spát jen chvíli před námi).

Šarplaninci Sharislands

            Protože letos přijela Jitka s Jorikou a Meronkem sama, slíbila jsem jí, že jí se psy pomůžu (svých mám málo, že), takže jsem kromě své smečky ještě pomáhala venčit, cvičit apod. tyhle dva broučínky. I když se jich někdo (třeba mamka) bál, měl z nich respekt apod., mě si naštěstí oblíbili a pokaždé, když byli přivázaní třeba u stromu a já jen procházela pro vodu, nemohla jsem těm pohledům „jeee, tetoo, pojď nás podrbat“ prostě odolat. Vítali mně, žebrali pamlsky a byli úžasní. Že bych měla po Verice nové oblíbence? Na ranní cvičení jsem pravidelně chodila s Jorikou, která se každým dnem neskutečně zlepšovala, a byly na ní vidět obří pokroky, tak doufám, že tohle předvede někdy i na výstavě. Protože jsem chodila na parkur běhat se svými psy, tak nějak vyplynulo, že bych to rozhodně měla zkusit i se šarplaninci, nejdřív tedy těmi Šidákovic. Jorika projevila veliký talent na slalom a i když se jí jinak moc běhat nechtělo a radši seděla u paničky, která nás fotila a mazlila se nebo se chodila dobrovolně přivazovat na řetěz, občas jsem ji přeci jen k nějakému tomu běhání ukecala, takže vylezla i do půlky kladiny. Meronek ale projevil obří talent na celé agility a během tří tréninků se neskutečně zlepšoval a kromě slalomu zvládal všechny překážky (houpačku jsme nezkoušeli), na slalom však byl veliký. Skoky zvládal perfektně (pokud jsem se tedy akčně nesnažila skákat před ním, to naznal, že už by na skočce byla velká tlačenice a raději ji obešel), po chvilce si oblíbil i tunely a do rovných chodil i úplně sám, na konci týdne prošel i tunel zatočený (povedlo se mi tam dobře hodit kus špekáčku). Z kladiny nejdřív seskakoval v půlce, pak už ji krásně přecházel celou, áčko také zvládnul perfektně a kruh i na large mu nedělal žádný problém. V neděli ráno jsme dokonce zvládli i sekvenci o pár skočkách a tunelu, je to prostě broučínek nejšikovnější.

 

Naše smečka

Uznávám, že jsem si na svoje zlatíčka měla vzpomenout asi trochu dřív než v půlce článku, ale tak u nich je úžasnost zaručená a rozhodně ne překvapivá, takže je to asi jedno. Aida s Larou poctivě celý týden cvičily agility, a protože jsou to moje princezny nejšikovnější, obvykle jim to šlo víc než skvěle. Jitce se na mnoho fotkách povedla zachytit Lara, Aničce zase Aida, takže je vše i zodpovědně zdokumentováno. Dědek Apollón byl část tábora nejstarším účastníkem, chvíli jeho vedení však přebrala Valinka, která na pár dní taky dorazila. I výlet na Červená blata zvládnul, i když byl pak docela unavený, protože ho nenapadlo, že když bude táhnout, bude se škrtit víc, než když by šel normálně. A na Justýnce jsem zase viděla, jak jí prospělo, že už nezávodí. Byla hrozně veselá a krásně makala, až tak, že se asi pokusíme splnit kvalifikaci na MČRM, ať nejedu trapně jen s jedním psem. Laruška byla se mnou na společném cvičení jen třikrát, protože zbytek dní jsem chodila s Jorčou, ale myslím, že jí to bohatě stačilo. Když jsem ji jednou vzala na předváděčku, chovala se ještě o moc líp než na normálním vodítku a konečně jsem zase viděla, že jsme při handlingu tým. Apollón se byl na cvičení s mamkou podívat asi dvakrát, a šeltičky chodily s mamkou a jednou si je obě půjčila Anička a všem třem to šlo, dokonce si od ní nechaly prohlédnout i zuby.

Ostatní psi

            Kromě Šidákovic a našich psů jsem se občas věnovala i psům dalším. Třeba z líného Simby udělá plíce akčního Simbu. Protože i Simba projevil talent na agility, kladina ani áčko mu nedělaly nejmenší problém a po čase vlezl i do tunelu. S Aurou a Arwen (bobřeny) jsem zkoušela DD a Auře se sice moc nechtělo, ale Arwenka vyšvihla naprosto luxusní přeskoky. Další, koho jsem na cvičení zneužila, byl půlroční Muf. Pracovat se štěňátkem je úplně jiné, protože ať je dospělý šarplaninec jakkoliv tvárný a skvělý, občas uzná za vhodné, že je něco důležitějšího, než cvičit. Neříkám, že tohle nezvládne prcek, ale je to prostě téměř čistý a nepopsaný papír. A tak jsme s Mufíkem dělali slalom, otočky, chodili u nohy i s obraty, probíhali tunýlky a mnohé další. Posledními mými svěřenci byly v tento týden Betynka s Míšou. Betynka je nadějná mladá šeltička a Míša nadějná mladá psovodka. Od loňska byl na nich vidět ohromný pokrok ať už v jejich vztahu nebo souhře. Stejně si ale myslím, že se tento týden naučily spoustu nového a že to snad využijí i na dětském LVT. Docela Míše ten tábor závidím, když jsem zjistila, že se dělají i psí tábory pro děti, byla jsem na ně už stará.

Jídlo               

            Nepostradatelnou součástí šarplaninských táborů je bezpochyby jídlo. Vždycky jsem z Nových Hradů přijížděla tak o dvě, tři kila těžší, ale letos se mi tam nějaký zázrakem povedlo kilo zhubnout, což doteď nechápu. Nicméně jsme jedli na celnici, v Terčině údolí i v Kamínku, no a pak jsme opékali. Tolik špekáčků co na Nových Hradech nesním za celý rok. Jídlo v Nových Hradech se sice nedá srovnat s vařením ve Slavonicích, které bylo kouzelné (borůvkové knedlíky, cosi s houbami, co mi Dáša krájela tak, aby tam nebyly a mně to tenkrát snad i chutnalo), ale stejně je důležitou věcí, o které je třeba se zmínit.

Koupání

            Protože letos panovaly tropické teploty, bylo koupání naprostou nutností. Často jsme s mamkou chodily psíky smáčet k nedalekému Zevlovu rybníku, jednou jsme tam po nohy vlezly i my. Ve středu jsme se pak vydali s Jitkou, Mudroňky a Omastovými k naší oblíbené pískovně u Suchdola nad Lužnicí. A bylo tam příjemně. Naše krašské berušky sice do vody nechtěly, i když jinde jsou jako kachny, ale tady se jim asi nelíbilo, že je voda čistá a oni tak vidí až na dno. Přesto jsme u vody strávili celý den a v šest večer jsme se rozhodli vyrazit i na večeři do Terčina údolí. Na celnici jsme dorazili až kolem osmé a sotva jsme se valili, už nás tam ale postrádali, Jirkou jsem byla dokonce nařčená, že jsem spala – no to jsou nápady. Podruhé jsme byli v pískovně v pátek, kdy původně mamka jet nechtěla, ale nakonec jsme se přeci jen po poledni vydali za Jitkou. A bylo to skvělé rozhodnutí.

Vzpomínky

            Když jsem se podívala na článek z loňského roku, všimla jsem si, že jsme vzpomínali už loni. Opět jsme vzpomínali na Slavětíny, na psy, co už nejsou mezi námi a na spoustu dalšího. Taky se vzpomínalo na to, jak jsme byli malí. Letos se totiž sešla mimo jiné i téměř kompletní juniorská parta ze Slavonic, resp. nám chyběla Bára, ale naše řady doplnila Míša a v podstatě i Lukáš. Já jsem se dozvěděla, že jsem prý někdy padala, když jsem někam šla. A to už si fakt nepamatuju, i když jsem měla donedávna představu, že si i ze Slavonic pamatuji všechno. Jen škoda, že tenkrát to prý ve Slavonicích jelo – sedělo se do rána a já z toho nic neměla :-). Teď, když bych si to s chutí užila, se chodí spát v půl druhé :-). I tak bych ale neměnila.

Děkuju za perfektní týden a už se nemůžu dočkat příštího roku, už podesáté.  

PS: Na to, že tenhle článek měl být oproti původní verzi (4 stránky) zkrácený, povedlo se mi to o necelou půl stranu. Ale stejně z něj mám lepší pocit, tak si asi nemůžu stěžovat.