Slávčiny dvojzkoušky Ratenice 18. 2.

18.02.2017 11:18

Účast na závodech v nedalekých Ratenicích se snažím téměř nevynechávat, přesto jsem v lednu na dvojzkoušky nevyrazila, protože běhání den po plese víceletka se mi zdálo téměř nelidské. Ty únorové už jsem ale hlásila automaticky. Na ratenických dvojzkouškách mi vyhovuje i jejich posloupnost, začínají jedničky, následují trojky a nejdelší dvojky jsou na řadě až na konci. Protože Justýnku už tahám na závody jen sporadicky, stěžejní pro mě jsou právě A1 a A3, je skvělé, když jsou po sobě, protože přečkat celé dvojky jinde, je za trest. Závody posuzovala Slávka Podmolová s hospitantkou Karinou Divišovou, která nám připravila krásné parkury, které odpovídaly svým kategoriím.

            Po minulém úspěchu, kdy si Lara splnila hned dvě jedničkové zkoušky na výborně, jsem už nebyla zdaleka tak nervózní. První zkouška byla poměrně jednoduchá, přesto zajímavá. Jediné, čím jsem si nebyla moc jistá, byl rovný náběh do slalomu z áčka hned na začátku, zvlášť proto, že jsem si netroufla Laru odložit. Při rozcvičování mě Lara poměrně znejistěla, nechtěla ani párek, ani vepřový steak, s velkým opovržením snědla akorát kus sušené vepřové plíce, přitom jindy by se pro to vše rozkrájela. Jak se říká, tonoucí se stébla chytá, takže jsem zkusila vytáhnout hračku, neskutečně mě překvapilo, že Lála byla najednou jako vyměněná, s chutí se přetahovala, chytala hračku, cvičila. Trochu se mi ulevilo, přesto jsem byla nejistá, co bude, až mě překvapilo, že do našeho startu zbýval už jediný pes. Sundala jsem tedy berušce obojek, připnula vodítko na postroj a vyrazily jsme vstříc dobrodružství. Vybíhaly jsme společně a já si nebyla jistá, jestli Lara tak letí, protože chce zdrhnout, nebo je prostě nejlepší. A jistá si nejsem do teď. Náběh do slalomu nám udělal problém, Laruš se trefila až do druhé mezery, při opravě přeskočila skočku vedle, takže rychlá diskvalifikace. Samou radostí odhrnula koberec u slalomu, takže ji zaujal písek pod ním. Slalom byl tedy dost pofidérní, ale nakonec se taky chytila. Dále jsme pokračovaly poměrně svižně, problém nastal jen na konci kladiny, kde zóna asi kousala a paní, co seděla kousek od tunelu, aby ho rovnala, tam dle krašandy asi neměla co dělat. Do cíle už jsme to zvládly bez problému, za odměnu nakonec Lara zvládla i kus vepřového masa. Přestože jsem z běhu měla dost strašný pocit, byla jsem ráda, že Lara i po chybě dokázala pokračovat, věnovat se mi a nešla nikam pryč. Když se jí někdo znelíbil, štěkla si jen párkrát a šla dál. Kdo ji viděl před rokem a kouskem na tom samém místě, nevěřil by, že je to pořád ona. A to jsem tenkrát byla z jejích výkonů nadšená.

            Před druhou zkouškou už jsem byla asi trochu pokornější, jednak byla těžší a já si hlavně uvědomovala, že asi není vše tak idylické. Přesto jsem se statečně odhodlala vyzkoušet aspoň krátké odložení na závodech. Odešla jsem sice asi 3 kroky, ale pomohlo to nám oběma a já zjistila, že to jde a není důvod to nezkoušet. Lara byla asi trochu nesoustředěná, oblouky byly občas jako kráva, ale valila, udělala moc pěknou zónu na kladině, i když trochu pomaleji, ta na houpačce byla tedy lehce odfláknutá, ale rána slečnu asi trochu udivila. Když jsem se nad tím tak zamyslela, byla to naše první závodní houpačka a vlastně i první v cizím prostředí (nepočítám cvičák, Chotusice ani Nové Hrady), takže si nemůžu moc stěžovat. Slalom byl už moc hezký, zóna na áčku jako z učebnice a my do cíle doběhly s čistým štítem, což jsem si v první chvíli vůbec neuvědomila. Až když mi jeden z pomocníků přinesl placku za čistý běh, došlo mi to. Při vyvěšení výsledků jsem šla opět skoro do kolen, protože Laruška i s tímto nedokonalým výkonem, obsadila krásné druhé místo s postupovkou 3,70 m/s. Jasně, na large psa to není nic závratného, ale když vezmu v potaz, že je to krašák a když jsem po důkladnějším prohlédnutí zjistila, že rychlejší byly jen 2 borderky a jeden jack russel, navíc Lara rozhodně neměla nejmenší oblouky ani nejrychlejší zóny jaké umí, navíc neběžela úplně na plno, viděla jsem, jak je skvělá a kam se ještě můžeme zlepšit. Samozřejmě, nikdy neporazíme rychlé přesné borderky nebo kelpie, ale rozhodně nemusíme končit na chvostu soutěžního pole, což bych považovala za slušný úspěch pro krašáka. Z vyhlášení jsme si odnesly několik pamlsků, nugetu a opět medaili určenou ke psí konzumaci, což Lara velmi ocenila.

            Až zanedlouho jsem si uvědomila, že si Lara splnila svou poslední zkoušku do kategorie LA2 a ještě později mi došlo, že si splnila i kvalifikaci na MČR mládeže v agility. Když jsem se zahloubala do kačru, zjistila jsem, že Lara je evidentně můj „nejrychlejší“ pes. S Justýnkou jsme si jedničky splnily po pěti zkouškách, s Aidou se nám tam opravdu nedařilo a s trochou studu přiznávám, že jsme potřebovaly 16 příležitostí k tomu, abychom se dostaly do dvojek a Lara to zvládla 3 úspěšnými běhy ze 4 pokusů, dokonce se nám všechny povedlo splnit na bednu, na což jsem velmi pyšná. Ale dost chvástání se Laruškou, to, že je nejúžasnější vím i tak. Protože přeci všichni psi musí být pro páníčka ti nejlepší.

            V pauze mezi oběma kategoriemi jsem holky vyvenčila a těšila se na běhání s Aidou. První parkur se mi na prohlídce moc líbil, ale bylo v něm několik míst, kde se dala udělat chyba nebo spíš odmítnutí, případně až diskvalifikace. Byla jsem hlavně zvědavá, jak bude na závodech vypadat zóna na kladině a odložení. Do startu nám nezbývalo moc času a já byla ráda, že jsem stihla Aidu přiměřeně rozhýbat. Odložení vyšlo na druhý pokus a pak musím říct, že celý parkur probíhal dle mých představ, v podstatě jsem si nevšimla žádného většího nepříjemného oblouku, zóna byla krásná, vše vycházelo. Až třetí překážka od konce byla takový skoro out a já u něj nebyla. Takže po nádherném výkonu přišla diskvalifikace, což mě trochu zamrzelo, pocit z běhu jsem ale měla výborný a to je hlavní.

            Druhá zkouška se mi opět zdála trochu těžší, zvlášť konec byl dost nahečmaný, přesto jsme jediné odmítnutí chytly u slalomu, který byl ve stejné sekvenci jako u Lary, tedy rovně z áčka. Musíme to potrénovat, přeci jen si nejsem jistá, jestli tohle holky vůbec někdy dělaly. Před naší druhou zkouškou jsme se potkaly už i s Hankou, která nás podpořila, následně přijela i Dana, která prý velmi dobře poznala, že zrovna běžíme, byť šla teprve zvenku kolem haly, protože mé volání „mňam mňam“ na kladině je asi dost jednoznačné. Nakonec jsem zjistila, že naše zdržení u slalomu bylo tak fatální, že jsme se dostaly až k postupovce 3,80 m/s, ale přesto Aida valila moc hezky, jen u slalomu jsme prý strávily fakt dost času.

            Musím říct, že bylo velmi příjemné, jet ze závodů tak brzy domů, kde jsme byly okolo druhé hodiny odpolední, já vyvenčila „štěňátka“ a mohla odpočívat. A můžeme se za týden těšit do Hradištka.