Soustředění reprezentace na EOJ - Větřkovice, 16.

18.06.2017 22:27

Když mi koncem května zavolala manažerka juniorské reprezentace Adriana Slezáková, jestli bych pořád chtěla jet reprezentovat ČR na Mistrovství Evropy juniorů, neváhala jsem ani vteřinu. A tak se spustil kolotoč placení, chatování, domlouvání a hlavně velkého těšení se. S blížícím se soustředěním jsme si s mamkou cestu naplánovaly jako pohodový den bez školy a práce, s výlety i s obědem. Já se tedy v pátek probudila do hezkého rána kolem deváté hodiny, společně s mamkou jsme zabalily a nachystaly se na víkendový pobyt mimo civilizaci a pomalu vyrazily směrem na Moravu, přesněji řečeno mezi Olomouc a Opavu, do agility kempu ve Větřkovicích.

Cesta příjemně ubíhala, zpříjemnili jsme si ji návštěvou kostela svatého Mikuláše ve Vraclavi, Aidu, která se jela soustředit a Aríska, který nám dělal doprovod a bodyguarda, jsme vyfotili u Františkova pramene a pokračovali dále. Další zastávka na sebe nedala dlouho čekat, odpočinek u Růžového paloučku, který jsme si s mamkou vyhlédly už při cestě do Litovle, jsem měla poctivě slíbený. Blízká káva u Shellky byla jen další odměnou. Kupodivu nás dlouho nestihla žádná komplikace, v mapě jsem našla, že Lipník nad Bečvou je plný hospůdek a že by v tom byl čer, kdybychom se tam nenajedly. No, čert tam asi byl. Po okružní cestě okolo hradeb jsme zjistily, že mnou vyhlédnutá a preferovaná restaurace má plné parkoviště, v domnění, že náměstí bude poseté kavárnami a restauracemi jsme tedy pokračovali k němu. Náměstí sice hezké, plné prapodivných soch, s poutním místem na okraji, ovšem co se týče podniků, nic se nám nezdálo vhodné. Buď byla zahrádka na sluníčku, nebo tam neměli nic, co by vzdáleně připomínalo jídlo. Jako další variantu jsme zvolily návštěvu zámeckých zahrad, ve kterých se měla nacházet i kavárna. Zahrady byly moc hezké, ovšem kavárna byla doslova kavárnou a o nějakém dortíku či dokonce palačince, jsme si mohly nechat jen zdát. Už značně frustrované jsme se tedy navrátily k restauraci Fantasy, u které jsme naši lipnickou tour započaly, abychom zjistily, že místo na parkovišti se uvolnilo a že jsme snad zachráněny. Výborný salát i palačinka tak byly opravdu těžce vydřené a zasloužené. Posilněné jsme se vydaly vstříc poslednímu úseku cesty, kde nás však stihla tak silná průtrž mračen, že jsme se bály, že už nedojedeme. Jaké potěšení nastalo při spatření cedule Větřkovice.

Já místní kemp navštívila už loni při kvalifikačkách na EOJ, byť jsme tenkrát bydleli o několik vesnic dál, mamka tou dobou doma rodila s Larou štěňata. Z naší chatičky jsem dorazila jako první, takže jsem mohla využít privilegia ve vybírání nejlepší postele, což bylo vzhledem k (ne)kvalitě všech poměrně nejednoznačné. Mamka bydlela s Arouškem na druhé straně kempu, obě jsme se tedy individuálně vybalily, já se začala vítat se všemi kamarády a vůbec si užívat atmosféry. Po nedlouhé době dorazily i moje spolubydlící Péťa s Kájou, naše chatka se počala stávat zabydlenou (rozumějte, stávala se místem, kde možnost pohybu byla omezena na otočení se v posteli, které však bylo závislé na poloze vedle ležícího psa). Žádný společný program nebyl v plánu, my se však uchýlili (nepletu shodu přísudku s podmětem, opravdu máme v reprezentaci i tři zástupce mužského pohlaví) ke společným hrám v jídelně, neboť venkovní počasí nám nedovolovalo pobývat na čerstvém vzduchu déle, než po dobu nutnou k vyvenčení našich čtyřnohých miláčků. Jak se banda agiliťáků ve věku cca deset až osmnáct let dokáže zabavit s obyčejným ohýbáním papírků a čtením vzniklých vět, to bylo až komické. V deset hodin jsme to však unaveně zabalili a většina z nás se odebrala k lůžkům, byť za sebe můžu říct, že přestože únavu jsem na sobě cítila, spánek ještě dlouho nepřicházel a ve vymrzlé chatce, zachumlaná v šustícím spacáku, jsem se převalovala ještě dlouho.

V sobotu nás probudil až hluk otravného budíku, který nás vyslal k venčení a přípravě na snídani, která na nás čekala v půl osmé. Klasický malinký švédský stůl mě potěšil, neboť rohlík a marmeláda zkrátka neurazí nikdy. Na následující informační schůzce jsme se dozvěděli něco málo k programu, já osobně byla dost zklamána informací, že do blízkého lesa nesmíme chodit venčit ani na vodítku, protože tam prý jsou prasata (ještě jsem asi nenašla les, kde by nebyly, ale zájem o mě zatím žádná bachyně neprojevila), na druhé straně zas prý lezou zmije. Venčení se nám tedy k mému velikému zklamání smrsklo na cestu po rozblácené cestě kamsi k rybníku, a to ještě na vodítku. Statečně jsem ale tuto informaci zkousla, přeci jen, když jde jen o jeden víkend, zvládne člověk skoro cokoliv. Dle programu jsme ráno začínali cvičit u Adriany Slezákové, odpoledne nás pak měl čekat trénink s Eliškou Panáčovou. V první řadě jsme se však chopili přípravy parkurů, kam jsme odnosili všechny překážky, byť některé působily trošku děsivě. Trénovali jsme společně jako skupina M juniořů, obě delší sekvence jsme běžely dvakrát, takže jsme po hodinovém tréninku byli poměrně vyřízení. Vyšší tráva a plac v kopci tak přispěli k tomu, že jsem měla pocit, že má fyzička je ještě horší, než skutečně je (a že je dost mizerná), ovšem běhání nám vesměs šlo, trošku nepochopitelně jsme bojovaly se slalomem, což bylo ale asi zapříčiněno vyšší konstrukcí i trávou, než jsme s Aidou zvyklé, tak si z toho prý nemám dělat těžkou hlavu. Po tréninku jsme s holkami krátce vyvenčily a vzhledem k venkovním podmínkám jsme zalezly do spacáků, odkud bylo před obědem dost těžké vylézt. Další trénink jsme měli naplánovaný na druhou hodinu, ovšem vzhledem k neustávajícímu dešti jsme se v ten čas nakonec sešli v jídelně a vyslechli si mnoho informací k samotnému výjezdu, například tu, že bydlíme ve Francii a do místa konání budeme přejíždět přes hranice. Ještě mi všichni budete závidět, kolik času strávím za čtyři dny ve dvou zemích. Ve tři už konečně přišla řada na vytoužený trénink, protože ale Eliška Panáčová kvůli komplikacím nestihla dorazit na trénink naší skupiny, na povel si nás vzala Slávka Podmolová. Slyšet postřehy od rozhodčí bylo velmi přínosné a i tenhle trénink jsem si moc užila. Na pakuru jsme šly celkem třikrát, parkur jsme si odběhly nejdřív na dvě části a naposled ho spojily dohromady. Spousta záludností, nás ovšem opět potrápil slalom, který byl zakomponovaný vždy mezi těžké náběhy i pokračování. Po tréninku nám zbylo spoustu volna, já ho využila k návštěvě mamčiny chatky. Zábavná večeře, po níž následovaly společné hry, u kterých jsme se opravdu pobavili.

V deset hodin jsem už šťastně padla za vlast, můj spánek opět přerušil jen zvuk ranního budíku, který jsme sice od soboty trošku posunuly, nicméně i to bylo asi brzo. Na snídani jsme všichni polomrtvě čekali na pokyny, abychom se dozvěděli, že nás čekají mini závody. Po uklizení části překážek jsme si zaběhly běhavý jumping, ve kterém jsme s Aidou doběhly do cíle čistě a z mého pohledu i pěkně. Následovala štafeta dvojic, kde jsme s Péťou Vydrovou a její kavalírkou Enčou sice běžely tuneliádu jako o život, nicméně na časy borderek jsme tak úplně neměly, byť se přiznávám, že spíše mojí vinou, protože jsem prostě pomalá a Aidu jsem zdržovala. Závůdky utekly jako voda a pro nás nastal čas balení. To šlo kupodivu docela rychle, asi jsme do té pidi chatky přeci jen za dva dny nenacpaly tolik věcí. Poobědvali jsme, při vyhlášení jsem se dozvěděla, že jsme s Aidou ukořistily čtvrté místo, předali jsme chatky, dojemně se rozloučili a vyrazili vstříc svým domovům. My se po cestě s mamkou opět odměnily, tentokrát jsme si ke kafíčku přidaly ještě zmrzlinu a po pár hodinách jsme už míjely ceduli Svatý Mikuláš.

I přes velmi nepříznivé počasí se ze soustředění nakonec vyklubala fajn akce, kolektiv jsme jistě stmelili a už se nemůžu dočkat červencového výletu do Lucemburska.