.JPG)
Speciální výstava krašáků - Slovinsko 25.4.
Když mi, snad ještě v zimě, Mojca napsala, jestli bychom nechtěly v dubnu dorazit na speciálku pro krašáky v Mariboru, zceka upřímně jsem jí slíbila, že udělám vše proto, abych mamku přesvědčila. To nakonec nebylo tak náročné, jak jsem myslela a mé „přesvědčování“ vypadalo asi takhle: já: „Mami, nepojedem do Slovinska na speciálku krašáků?“ mamka: „jo.“ I když jsem se docela dlouho modlila v dobrý termín, nakonec jsem musela oželet jen dospělé kvalifikačky, což mě ale až tak nemrzelo, protože vidina, že uvidím pohromadě víc jak pět krašáků mě naprosto nadchla. Jak se nám výstava blížila a blížila, já se těšila víc a víc. Nakonec jsem se dozvěděla, že se přihlásilo dokonce 50 krašáků, u čehož jsem málem omdlela. Představa tolika skvělých psů na jednom místě mě naprosto dostala.
Naše přípravy byly tentokrát vážně poctivé, takže jsme v pátek ráno vyjížděly s autem naloženým od kol po střechu, s sebou jsme vlekly spoustu jídla, kartáčů, stan, křesílka, oblečení a spoustu dalších věcí. Cesta ubíhala rychle, já se těšila jak malé dítě na Ježíška, fotila jsem auto, sebe, mamku, psy, silnici, cedule a mnohé další. Cesta na hranice nám trvala asi čtyři hodiny, strávili jsme dost času v koloně ve Vídni, ale zbytek cesty už utíkal pěkně. Na hranici se Slovinskem jsme s mamkou zjistily, že do Mariboru je to už co by kamenem dohodil a já se tedy jala map. Nejdřív mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale po mimoúrovňové křižovatce se mi už vše zdálo poměrně jasné. Slovinsko je nádherné. Všude samé kopce, vinice, pasoucí se stáda. Byla jsem v sedmém nebi.
Když jsme dorazily do Vodole, přivítali nás moc milí majitelé penzionu, my však s hrůzou zjistily, že náš pokoj se nachází v prvním patře, do kterého vedou kluzké děravé schody, což Apollón, a jak se později ukázalo, tak i Lara, upřímně nenávidí. Chvíli jsme váhaly, co s tím a nakonec jsme společně popadly Apollónka a prostě ho nahoru odnesly. S Larou už to pak bylo o poznání lehčí, asi nám Poly nějak přibral. Když jsem psy vyndávala po cestě na různých odpočívadlech z auta, byli takoví vlažní, nikam mě netáhli. Ve Slovinsku však asi poznali rodnou hroudu, protože jsem myslela, že mě odvlečou, kam se jim zachce. Pokojíček byl nádherný, do ložnice vedly opět děravé schody, takže psíci spali dole a my měly konečně jednou klid a nemusely jsme ze sebe celou noc sundávat krašáky J. Večer jsme si tedy ještě udělali procházku po úžasném okolí a šli odpočívat na náš velký den.
Ráno jsme posnídaly salát (bylo to naše hlavní jídlo, které jsme si vzaly s sebou), ještě naposled učesaly psy a vyrazily směr Maribor. Já s tunou map v ruce docela obstojně navigovala, dokud jsem nedostala hysterický záchvat, neboť jsem viděla směrovku s velikým krašákem. Moje nadšení nebralo konce a celé to dorazila velká cedule DLVKOS areálu. To už se o mne pokoušely mrákoty. A když jsem pak viděla tolik krašáků, nevěděla jsem, kam se dřív podívat. V prvním kole našeho přemisťování se na stanoviště jsme to přehnaly s počtem věcí a mamce Apollonovo vodítko sedřelo kůži, takže pak vypadala dost děsivě (kapala z ní krev). Nicméně jsme se nějak usídlily, pozdravily se spoustou lidí a po chvíli dorazil i Lařin chovatel, Cveto Erjavec, kterého jsem viděla jen jednou v životě, a to na světovce v Bratislavě 2009, což si absolutně nepamatuju. Každopádně jsem si několikrát za celý den stihla uvědomit, jaké jsme měly štěstí na někoho tak úžasného. Celý den se o nás perfektně staral, přivezl nám perfektní dárky, povzbuzoval nás v kruhu a to se hned líp běhá. Největším překvapením pro mne bylo, jak ho Lara neomylně poznala a každou chvíli se s ním mazlila. I Apollón si ho však oblíbil (jako většinu chlapů) – nebo snad poznal páníčka své prababičky a možná i dědečka? Já nejdřív vzala oba své krašské miláčky projít do okolí kruhu, neboť máma prohlásila, že vodítko do ruky rozhodně celý den brát nebude, což téměř dodržela. Když předseda DLVKOS – Borut Pivec zahájil výstavu, začala ukázka dogdancingu, kde vystupovala nějaká slovinská holčina s krašandou a šlo jim to úžasné a já mám inspiraci, co bych mohla Laruši naučit. Když její vystoupení skončilo, přiběhl za mnou Cveto, ať jdeme s Larou také zatancovat. Byly jsme absolutně bez přípravy a á vůbec nevěděla, jak se bude Lara mezi takovým množstvím psů a lidí chovat. Ale zvládla to naprosto perfektně. Já ovšem zapomněla spoustu cviků, což mě moc mrzí. Po každém triku ovšem následoval potlesk, který Laře svědčil a ten nakonec byl úplně úžasný. Sám předseda klubu mi pak přišel poděkovat a pochválit nás. Pak už začalo posuzování a já stála s katalogem u kruhu, psala výsledky a kroužkovala si psy a feny, které mě něčím zaujaly, takže mám na doma „studijní materiál.“ Netrvalo dlouho a plně obsazená třída otevřená (asi 10 psů) se chýlila ke konci a já naznala, že bych mohla dojít pro svého veterána. Krašáček byl ve výborném rozložení, tolik příslušníků stejného plemene ho evidentně nadchlo jako mne. Je to prostě borec. V kruhu soupeřil ještě s jedním veteránem, který ho nakonec porazil. Poly se ale předvedl naprosto perfektně a mně konečně došlo, že tak veliký je protože, že do malého těla by se tak veliké srdíčko prostě nemohlo vejít. Uklusal bez náznaku zakulhání na veterány snad až moc koleček, v postoji stál s pozorným výrazem. Když jsme běhaly, já si vzpomněla na všechny rady Libušky z tábora, vystrčila prsa, zastrčila břicho, usmívala se a za Cvetova povzbuzování, které bylo neskutečně příjemné, prostě bojovala. Naše umístění mě sice trošku zamrzelo, protože Poly byl vážně skvělý, ale to se stává.Nebyl ale čas na dlouhé nadávání. Musela jsem popadnout Larunku a připravit ji na její „výstup.“ Mezitím nám Cveto přinesl oběd, takže Lara odmítala opustit náš stinný roh, protože čevabčiči jí vonělo víc než plíce. Vzala jsem si s sebou tedy kousek masa a slečna krašáková se mohla přetrhnout. V kruhu nastoupila spolu se svojí sestřičkou, kterou předváděla Urša Udovič (která měla nádherné sako) a ještě jednou fenkou. V kruhu byla skvělá, ale to vedro bylo pro psy náročné, ale nám se, jak jsme se s Uršou v kruhu shodly, líbilo. Paní rozhodčí asi dala hodně na pohyb, protože jsem myslela, že vyplivnu plíce. Cvetovo povzbuzování mě ale nakoplo. A nakonec to dopadlo ne moc překvapivě J. Vyhrála sestřička Liza, která už je hotová fena, oproti té naší nohatce. My však skončily druhé a soudě podle toho, jak dlouho jsme běhaly, to nebylo zas až s tak velkým rozdílem. Ségruška naše pak vyhrála i nejlepšího mladého psa výstavy. Maminka holčiček se s Cvetem umístila v obsazené otevřené třídě fen na perfektním třetím místě. Když se dokončilo klasické posuzování, proběhlo společné focení všech padesáti krašáků, snad aby nám v Čechách uvěřili, že tolik krašáčků vůbec existuje. Po focení jsem popadla Laru, abychom pomohly „naší“ chovatelské skupině Silber k druhému místu (1. Bučnovaška, 3. Skupiny Sabine Bajc Piškur). Nestihla jsem se však ani ofotit na bedně, protože jsem rychle drapsla Apollónka, abych uskutečnila svůj bláznivý nápad, běhat v soutěži párů. Proti nám soupeřil ještě jeden pár, ten jsme však porazili a ze Slovinska si tak vezeme krásný pohár, jeden s mála, o který jsem fakt stála. Výstava na mne zanechala neskutečný dojem, byl to prostě zážitek, na který se nezapomíná. Organizace výstavy byla neskutečná, všechno perfektně fungovalo, všichni byli milí. Celý den utekl jako mžik, jako sen, neskutečně krásný sen. Jen doufám, že budu mít ještě někdy takový zážitek, protože to prostě stálo za to.
Slovinsko je nádherná země. I když se jako jedna z mála lidí naší třídy nechci po střední odstěhovat do zahraničí, protože mě k Čechám váže neskutečně mnoho, kdyby šlo o Slovinsko, snad bych si dala říct.
Psi byli po výstavě hodně unavení a celý večer proleželi u stromů. Já si pak ještě „vydupala“ krásné fotky. Večeře v penzionu byla úžasná, polévka, salát, hlavní chod a dezert, k tomu výborné víno. Prostě taková malá dovolená. V neděli jsme po skvělé snídani vyrazili vstříc domovu, ve Slovinsku jsme se ještě zastavili u jezera, které nás ale tak nenadchlo a pokračovaly Rakouskem. Tam jsme se zastavily pod zříceninou hradu Seebenstein (a teď mě němčináři opravte). Vydrápali se do kopce, kde nás asi i psíci proklínali. Po cestě zpátky jsme nejdřív chtěli dojít ještě k Turkeystrau (nebo tak nějak), což jsme si naštěstí stihly včas rozmyslet, protože to byla trochu z ruky. I cestu dolů jsme našly, i když to tak nevypadalo. Zbytek cesty už probíhal víceméně plynule, směrovky na Vídeň jsme sice viděli ještě v Brně, ale domů jsme dorazili živí a zdraví. Byl to naprosto úžasný výlet, neskutečný zážitek a já jen doufám, že si ho ještě někdy zopakujeme.
