.JPG)
Speciální výstava Zbraslav 1. 10. 2016
Je to už mnoho let, kdy jsme se vydaly na naši druhou výstavu, tenkrát s ještě mladičkým Apollónkem. Ta výstava se konala v Kynologickém areálu na Zbraslavi a pro nás byla nezapomenutelná. Krašáků bylo tenkrát pět, což byl až do konce letošního září český rekord. Jely jsme tam s tím, že by byl obrovský úspěch nebýt mezi krašáky poslední (no, mně to tenkrát až tak nezajímalo a mamka nikdy neměla v tomhle ohledu takové sebevědomí jako já). A jaké bylo obrovské překvapení, když Apollón nejenže porazil všechny krašáky a získal titul BOB, ale v závěrečných soutěžích dokonce porazil i šarplanince a stal se vítězem celé výstavy s titulem BIS. Myslím, že šarplanince tenkrát nevyhrála žádná obluda, ale krásná Murka, ze které už je dnes taky pořádná babča, takže to chápu čím dál míň a míň, protože v té době byli oba ještě v perfektní kondici. Je jen těžko uvěřitelné, že už je to od našeho prvního BISe devět let, Murka už má svou kariéru za sebou a užívá si důchodu, což slibuju dlouho i Apollónkovi, jenže jeho ty výstavy začaly na stará kolena bavit, tak je hrozně těžké ho nepřihlásit.
I tahle moravská výstava byla něčím výjimečná, BIS sice nenáležel krašákovi ani jinému krásnému psovi, ale počet krašáků nás naprosto ohromil. V katalogu svítil poslední krašák s obrovským číslem 11. Na místo sice dorazilo krašáčků jen 10 (chyběla naše Laruška, která je momentálně v nejlepším), ale i tak to stálo za to. Přípravy byly i tentokrát dost hektické, rozhodnutí vyhradit celý jeden večer vyplňování bonitačních karet se zdálo jako správné rozhodnutí, by člověk nevěřil, co to dá práce. Ono třeba najít rodokmen psa, který byl na výstavě naposled loni, a páníčci ho znovu neposlali, za to bych brala zlatého bludišťáka. Za tři večery jsem upletla téměř třicet uzlů a musím říct, že deky už vidět fakt nechci nejmíň půl roku. Samotné přípravě našich psů na výstavu jsem věnovala zhruba 10 minut, včetně česání, hledání papírů a chystání věcí s sebou. Výlet nakonec vyhráli Apollón, Arísek a doprovod Ronynka.
Budíček asi na půl šestou, dochystat tunu věcí, na které jsem se vykašlala v předchozí den a vyrazit na Moravu. Po cestě jsme stihly i jedno venčení, aby to prckům lépe utíkalo, ale zvládli to jako profíci. Poly si zase po letech užil jízdu na sedačce a myslím, že se mu nyní opět nebude chtít do kufru. Na místo jsme po dlouhé době dorazily jako první a hned se vrhly do práce. Ovšem nebylo moc co. Nanosily jsme ven stoly, přivítaly naše prodaná štěňátka a netrpělivě čekaly na příjezd Dáši. Když už byli na místě snad všichni účastníci a naše předsedkyně se všemi nutnými papíry stále nejela, začala jsem propadat panice. Naštěstí se tam kolem desáté přeci jen objevila a celý ranní shon mohl začít. Zároveň jsem rozdělovala ceny, hlídala naše psy, držela Nerynu, vydávala desky, říkala Líbě, co se stánkem (mimo jiné, díky za záskok!), rovnala a hledala poháry a vůbec se snažila být všude. Po chvíli se vše trochu uklidnilo a přede mnou bylo mých posledních volných 5 minut dne, kdy se konalo společné zahájení. Následně nastoupila do kruhu krašáčí štěňata, tedy náš Arísek a odchovanec Aslan. Pro Aríska to byla první výstava, strach jsem z toho ale neměla, konečně můžu s čistým svědomím říct, že on byl připravený tak, jak být měl. Ničeho a nikoho se nebojí, je to pohodář každým coulem a vůbec, je to moje dokonalé miminko. Nakonec se naše šprťácké mimino líbilo panu rozhodčímu Petru Řehánkovi o chlup víc, takže velmi nadějná 1 patřila nám. Rychle jsem kluky prohodila, popadla Apollónka a s ním nastoupila do třídy veteránů. U něj asi nemá cenu nic vyprávět, je to profík každým coulem a nepřekvapí ho vůbec nic. Po posouzení psů jsem chvíli přemisťovala psy z klece ke stromu a do auta v různém pořadí, protože se jaksi v kruhu nemohli dohodnout, kdy uděláme závěrečky. Nakonec se rozhodlo, že až po posouzení všech plemen, takže každý dostal nějaké své místo, já počkala, až se posoudí krašáci a šla vystřídat naši novou posilu – Sabinu od tornjaků v roli zapisovatelky. Pro obě z nás to byla premiéra, takže je mi jasné, že si to s námi pan rozhodčí opravdu užil, naštěstí měl svatou trpělivost. Jeho diktování jsem tedy stíhala horkotěžko a byla jsem ráda, že vedle mne máma rovnala kartičky a vyplněné posudky, protože vážně nechápu, jak může běžná zapisovatelka zvládat všechno. Člověk by si řekl, kolik toho z výstavy budu mít, když vše uslyším z první ruky, ale opak byl pravdou, sotva vím, co bylo v kruhu za psy, pokud jsem zrovna nepsala, rovnala jsem papíry do desek, vyplňovala kartičky a dělala tunu dalších šíleností. Ve chvíli, kdy byl posouzen poslední šarplaninec jsem bleskově vydala pokyn, ať mi někdo nachystá psy do kruhu a já skočila po cenách, protože jsem zjistila, že nikdo jiný nemá vůbec tušení, jak to funguje. Takže jsem jedním dechem běhala v kruhu se psem a druhým povykovala, kdo má co donést a stejně si vše nakonec přinesla sama. Ale abych to shrnula, mezi krašáky se Poly stal nejlepším veteránem a Arísek nejlepším štěnětem, BOBa má krásná Aileen a BOSe Lary brácha Lex. Podrobné výsledky ZDE. Za pomoc s cenami děkuji i Janě Ryškové se zbytkem její rodiny. BOBem mezi tornjaky se stal Sabinin Acheron a šarplanince vyhrál Barin, což překvapilo nejen mne. Nakonec nesmím opomenout soutěže o nejlepší jedince napříč plemeny, nejlepším štěnětem výstavy se k mé obrovské radosti stal náš Arísek, nejlepším dorostem tornjak, nejlepší mladá byla šarplaninka a vítězem veteránů byl opět náš Apollón, který je momentálně ve skvělé kondici a šarplanince poráží každou chvilku. A celkový vítěz výstavy je šarplaninec. Po oficiálním vrcholu však byla po dlouhé době na řadě i jedna milá soutěž, a to dítě a pes. Začalo to nahlášením holek od Zuzky s krašandami a najednou bylo v kruhu skoro deset dětí se štěňaty a veterány. I když jsem se trochu bála, aby se něco nestalo, vše dopadlo dobře a děti byly opravdu skvělé, všechny dostaly drobné ceny a doufám, že je brzy budu potkávat v kruhu i při běžném posuzování. Jen mě pak zpětně trochu zdeptalo, že většinu z nich si pamatuju ještě z kočárku. Dělala jsem si legraci, že jsem mohla jít taky, pak mi ale došlo, že se nehodím věkem už skoro ani do junior handlingu, jde to se mnou od desíti k pěti :-). Aby těch soutěží nebylo málo, přihlásily se i dva páry – šarplaninci a krašáci, z nichž vyhrál pár šarplaninců, i když tady jsem to přála krašákům zcela objektivně. Když jsem měla vyhlašování z krku a vyřešila i pár nedorozumění s poháry, za které se moc omlouvám, zábava mi pořád neskočila. Nyní totiž chtěli všichni odjet, tak nezbývalo než začít vydávat desky, dopsat diplomy, zapsat výsledky výstavy do průkazů a vůbec vše dořešit. Chtělo se mi vraždit, když mi pořád někdo hučel do ucha, že jde na oběd, že už spěchá, že něco. Když jsem vydala poslední desky, byla jsem na vrcholu blaha. Ovšem jen do chvíle, než mi došlo, že ani bonitace se sama neudělá, takže jsem si udělala asi pětiminutovou pauzu a šla psát bonitaci a učit se měřit. Nic zajímavého se při bonitaci neudálo, uchovněn byl můj milovaný Meron, který na výstavě získal res. CACe i všichni přihlášení krašáci. Musím říct, že když skončila i bonitace, všechno jsme uklidili a konečně se šli najíst, konečně se mi ulevilo. Když jsem si na Nechranicích stěžovala, že toho dělám nějak moc, nevěděla jsem, co mě čeká tady. Ale já si vlastně stěžovat nemůžu, ještě víc než to, že dělám všechno, by mě děsilo to, když bych nedělala nic, protože to by nebylo ono. Nakonec si spokojeně zanadávám a je to v pohodě :-). Dostala jsem dokonce i pochvalu, jak se hezky zaučuju. Proškolený personál je základ :-).
Moc děkuji za nakonec příjemný, i když vyčerpávající, den a těším se na další akce!
