Speciální výstava Tři Studně, 30. 9.

30.09.2017 22:44

Když mi v pátek dopoledne přišla SMS od Rosti, jestli jsem ve škole, znervózněla jsem, co na mě chystá. Když jsem za sebou školní dveře konečně zabouchla, už jsem se nemohla dočkat, až zazvoní telefon. A tak jsem byla požádána, abych se proběhla v kruhu i s jejich šarplanincem Meronkem, který se každé léto na týden stává mým agilitním parťákem. Přestože jsem následně trošku prskala, že mi to neřekl až v sobotu ráno, abych nestihla být nervózní, začala jsem se těšit.

            Ráno se nám s mámou povedlo vyjet poměrně brzo, sluníčko nám svítilo do obličejů, auto bylo zahřáté, když jsme ale kousek před Žďárem zastavily na venčení, krutá realita venkovní teploty nás probrala. Na místo jsme tradičně dorazily mezi prvními, postavily náš zázračný růžový stan, díky kterému byli psi celý den v naprostém klidu, nastěhovaly do něj klece a spolu se Šmakalovými si užívali klidného rána. Po příjezdu Šidáků jsme se s Jitkou vydaly venčit a já se snažila připomenout Meronkovi, že se máme děsně rádi a že jeho životním snem je strávit se mnou pár krásných chvil ve výstavním kruhu. Když vyplivl kus vepřové plíce, začala jsem tedy propadat panice, ovšem Jítiny piškotky nás naštěstí zachránily. Po vyvenčení jsme se s Meronkem a Rosťou vydali okouknout prostor kruhu a všichni jsme se trochu uklidnili, protože Meron klusal i stál jako ostřílený výstavní matador. Po příjezdu Dáši věci vzaly rychlý spád, já si porovnala ceny, s Petrem vydávala desky a zaučovala Míšu Omastovou ve stánku. Když začalo společné zahájení a představení v kruhu, vyndala jsem Arouška z klece a po krátkém rozchození vzala i jeho okouknout výstavní kruh.

            Ráda bych napsala, že se předváděl jako profík, ovšem po zkušenosti z Nechranic, kde ho asi pan rozhodčí trochu vyděsil, nám ukázání zubů dělalo trošku problém, ale nakonec jsme se s tím s Arouškem vcelku poprali, byť rozhodně nebyl v naprosté psychické pohodě. Aríska jsem vrátila do klece, vytáhla Laru a snažila se zaujmout publikum pár dogdancingovými tríčky. Ty kočičku probudily, takže v kruhu klusala na své líné poměry docela zvesela. Vzhledem k šesti přihlášeným krašákům, což je poměrně hezké číslo, jsem měla mezi svými miláčky konečně trochu pauzu. Lara se předvedla tak, jak se na fenu ve třídě vítězů sluší a patří, s elegancí a lehkou dávkou nadhledu, panu rozhodčímu se zdála sympatická. Když jsem měla krašáky za sebou, nastal čas věnovat se Meronkovi, protože třída otevřená psů (šarplaninců) se blížila. Ve třídě jsme byli dva, počáteční kolečko i postoj Meronek zvládl pěkně, trošku jsme bojovali se zuby, ale za pomoci Jitky jsme zvládli i to. Pan rozhodčí Milan Biroš vždy nejdřív vysvětlil posudek vystavovateli a následně se šlo teprve psát do posudku, dle toho, co mi řekl, se mu Meron líbil. Jak už bývá na klubovkách zvykem, vystavovatelé předem nevědí, jak dopadli, vše se rozšifruje až při závěrečném vyhlašování, z kruhu jsem šla s rozporuplnými pocity, říkala jsem si, že jsem mohla předvádět i líp.

            Přes feny jsem za mámu vzala roli vedoucí kruhu, což mě ohromně bavilo, ta mezitím stihla zapsat pár psů i poobědvat. S blížícím se finále stoupaly mé nervy ohledně organizace. Máma dostala na starost organizaci vyhlašování – volala psy do kruhu, svolávala jsem k vzájemným soutěžím apod. S cenami to nakonec dopadlo tak, že jsem nachystala hromádku, která patřila krašákům a vždy z kruhu povykovala, co mají přinést. Když na mé povely začal ceny nosit i pan rozhodčí, cítila jsem se trošku trapně. První šel do kruhu Arísek, který nejdřív získal s pěkným posudkem titul CAC, následně i Nejlepší dospělý pes. Aríska jsem opět dala do ruky prvnímu, koho jsem potkala (tentokrát to byla Věra - děkuju) a drapsla Laru. Ta rovněž nejdřív získala CAC, po boji s Aileen i ocenění Nejlepší dospělé feny. Ještě těsně před vstupem do kruhu mi mozek šrotoval na plné obrátky – s kým Lara poběží nejlíp, když se nám zadaří a půjde s Arim o BOBa. Lara rozhodla za mě, a protože musela nutně pořádně přivítat Petra, kterého má prostě hrozně ráda, třeba proto, že ji nosil na Nových Hradech jako miminko do schodů. A protože i Petr svolil k proběhnutí se v kruhu, měla Lara svého handlera. A protože jim to spolu klapalo (nerada přiznávám, že Lara chodila daleko líp než se mnou), dostalo se jim titulu BOB. Lara se pak spokojeně uložila u Šmakalů pod stolem, neměla jsem ani to srdce ji zavřít do klece, ona se prostě rozhodla, že mění majitele. Chvíli jsem nosila ceny, následně jsem poškrábala Meronka na hlavě, ukázala mu piškot, o který už ale též nejevil zájem a do kruhu jsme nastoupili spolu. V CAC jsem samozřejmě doufala, i tak jsem ale měla ohromnou radost, když přistál právě na našem kontě. Kvapem jsem ceny a Merona předala Rosťovi, nachystala cenu pro psa z třídy vítězů a už se chystala, abychom se Meronem nastoupili o titul Nejlepší dospělý pes výstavy. Tady už jsem si zas takové naděje nadělala, přeci jen ty výstavy bývají trošku krasobruslení. Když ale téměř bez zaváhání pan rozhodčí zadal titul právě nám, moje radost neznala mezí. Ceny i se psem jsem opět předala Rosťovi a už se hrnula rozdělovat ceny fenám. Když i ty byly hotové, opět nastal náš čas. V tu chvíli už mi v hlavě opět běžela myšlenka, co budeme dělat, když by náhodou vyšel BOB Meronkovi, rozdvojit se, abych o BIS běžela s ním, i s Larou se přeci neumím. Naštěstí Petr mě ani tady nezradil. Do kruhu nastoupila Nejlepší veteránka Draga, Nejlepší dospělá fena Airis a nejlepší mladá fena Queens. Meron se ovšem babami nenechal v žádném případě zahanbit. A tak jsme si společně odnesli BOB, jeho úplně první a můj první šarplaninský. V tu chvíli byla do kruhu pozvaná i Lara s Petrem, společně jsme si dali i poslední společné kolo a BIS nakonec získala právě Laruška. Z kruhu jsem odcházela v naprosté euforii, měla jsem strach, že to se mnou sekne. Víc úspěchů už jsme na výstavě prostě získat nemohli. Náš pes je nejlepší krašák, naše fena je nejlepší krašanda a ještě vítězka plemene i celé výstavy a mnou předváděný a oblíbený pes získal BOB mezi šarplaninci. Zkrátka štěstí dneska stálo na naší straně. To ale mnohým asi radost neudělalo.

Abych trošku zrekapitulovala krašské úspěchy nad rámec plemene, první krašský BIS si odnesl náš Apollón Od Studené chodby v roce 2007 ze speciálky na Zbraslavi, kterou posuzovala rakouská rozhodčí paní Hollbacher, téže výstavu v roce 2011 vyhrála krašanda Ajna Bučnovaška, kterou tenkrát posuzoval p. Biroš. V roce 2013 vyhrál klubovou výstavu opět Apollón Od Studené chodby, tentokrát posuzovala srbská rozhodčí, paní Jovanovič. A do krašácké sbírky přidala titul právě dnes, v roce 2017 naše Lina Silber. Hodilo by se sepsat ještě pár úspěchů v rámci závěrečných soutěží, ale o tom až příště.

Když byla výstava za námi, vydali jsme se, stejně jako většina ostatních, najíst a následně přišla řada na bonitaci, kterou jsem si užila jen z postu zapisovatelky. A tentokrát nám to docela šlo.

Ráda bych na tomto místě poděkovala všem, díky kterým byla právě tato výstava takovým zážitkem. Především tedy Jitce a Rosťovi, kteří mi umožnili užít si radost ze šarplaninského BOBa a Petrovi, díky kterému v soutěži o BIS pan rozhodčí negratuloval mně, ale mému psovi. Navíc Lara, mrcha jedna nevděčná, chodila s Petrem podstatně líp než se mnou, asi si ho budeme najímat jako handlera častěji.  

Tak děkujeme a zase někde!