Trojzkoušky Chrastava + Výlet u Mnichova Hradiště 5. 3.

Předposledním závodem našeho zimního zkouškového maratonu se staly právě „velké zkoušky“ v Chrastavě. Původně jsem chtěla jet závodit na oba dny, ale Lara nám naše plány trošku zkřížila svým háráním a tak jsme z domu nemohly odjet na celý víkend. I když původním plánem byla pouze cesta s Aidou, nakonec jsme na výlet přibraly i Justýnku s Larou. Protože v okolí Liberce mám v podstatě celou „Kociánovic“ půlku své rodiny, samozřejmě jsem nahlásila svůj výskyt v těchto krajích a tak jsme v Liberci posbíraly na nádraží babičku s dědou (protkáno naší hláškou „Buď skončíme na nádraží, v OC Nisa, u Šmakalových nebo v pr**l*“). Do Chrastavy pak za námi ještě přijela moje něco jako sestřenice s rodinkou.

            Areál jsme našly krásně, maminka si vzpomněla, že tam byla asi před 20 lety (když jsme pak jely domů, viděla ještě podobné místo :-)). Já pak běžela na prezenci, máma venčit a babička s dědou zabrat místo v hospodě. Krásně rozvrženo. Pak jsme ubydlely Aidu na dvoře před halou, zbytek smečky v autě a já šla prohlížet první zkoušku od Petra Pupíka. Na jeho parkurech jsem běhala poprvé v životě a moc se mi líbily, i když se nám tak úplně nedařily. První zkoušku se nám ale povedlo doběhnou¨t hezky a čistě, bohužel se nám však na kontě objevil jeden a půl trestného bodu za čas, což mě zamrzelo zvlášť proto, že Aida běžela rychle a plynule. Další běh mi přišel ještě lehčí než ten první, bohužel pasáž za slalom, kdy bylo za ním potřeba nejdřív stáhnout a pak vytlačit na skočku s ním rovnoběžnou. Aida se bohužel trefila až na skočku následující. Ale aspoň jsme si na zbytku potrénovaly stahování za tunelem a zóny. V posledním běhu jsme se stihly disknout skoro dřív, než začal. Začínalo se točením kolem bočnice a po něm následovala zeď a rovinka do slalomu, který byl kolmo. A já ve spěchu, abych si pohlídala náběh, jsem Aidě moc uhnula a zeď minula. Nicméně zbytek běhu byl taky poměrně plynulý, rychlý a čistý, se samostatným slalomem, pěknou zónou na kladině a povedenou pasáží na stahování.

            Po běhání jsem si ještě chvilku s famílií poseděla v restauraci a my s mamkou pomalu vyrazily vstříc domovu. Protože jsme měly naplánované, že si uděláme nějaký hezký výlet po cestě, jala jsem se své úžasné mapičky v mobilu, která mi vždycky pomůže a pokud se mi načte GPS, což se ale obvykle moc nedaří, dovede mě, kam chci. Kousek od dálnice, před sjezdem na Mnichovo Hradiště jsem objevila místo protkané turistickými stezkami, s parkovištěm v Dnebohu, se studeným průchodem a místem zvaným Drábské světničky. Povedlo se nám tam tedy sjet z dálnice a vyrazit na výlet. Cesta vedla po schůdcích mezi skalami, nahoře byl úžasný výhled, všude byly ale mraky turistů. Když jsme prošly Studeným průchodem, přemýšlely jsme, kudy půjdeme zpátky. Já navrhla sejít z vyznačené stezky a projít z modré na červenou a okruhem dojít až k autu. A o to jsme se nakonec i pokusily. Bohužel jsme to jaksi nevychytaly a tak jsme se najednou ocitly na kraji jakéhosi sadu. Tam jsme se samozřejmě, jak je pro nás typické, s mamkou šíleně zhádaly, která z nás může za to, že jsme jinde, než být chceme. Já prohlásila, že je mi úplně jedno, kam půjdem a ať si teda matinka taky něco vymyslí. No, vymyslela. Prošly jsme tedy sad a objevily se v jakési vesnici, původně jsem ale doufala, že v jiné, než jsme ve skutečnosti byly. Mapa nám totiž prozradila, že ves Mladý je tak trošku na druhé straně, než jsem myslela, že jsme a po silnici to máme k autu asi 5 kilometrů (šlo by to i lesem po cestách, ale vzhledem k pokročilé hodině a soumraku jsme tuto variantu zavrhly). A tak jsme tedy, s mamkou samozřejmě totálně rozhádané, vyrazily mým naštvaným tempem (kdo mě zná, ví, co to znamená) směr Dneboh. Prošly pár vesničkami, v jedné z nich (podle mne) objevily krašáka, nicméně mi bylo zakázáno jít zazvonit k domu a zeptat se, jestli je to vážně krašák a jestli to čirou náhodou není „C“ Od Zbrašovských jeskynní. Dál už cesta pokračovala v podstatě nezáživně, každopádně takovou radost z toho, že vidíme našeho čtyřkolového kamaráda, jsme už dlouho neměly. Domů jsme dorazily sice pozdě, ale šťastné a spokojené. Další takové dny prosím!