.JPG)
Trojzkoušky Heroutice 12.3.
Posledním závodem našeho zkouškového maratonu se staly trojzkoušky v příjemném areálu v Herouticích, které posuzovala Jitka Maroušková. Mým přáním bylo si splnit poslední zkoušku do trojek, což se nám nakonec i povedlo.
Celé to začalo už v lednu před prvním maturákem našeho gymplu a já se do Heroutic bezostyšně přihlásila i přesto, že jsem věděla, že druhým maturitní ples naší školy bude právě v pátek před nimi. Až po prvním plesu mi došlo, že to byl hloupý nápad, nicméně se nerada vzdávám a tak jsem si řekla, že se vyspím třeba v neděli. Ve čtvrtek jsme si na popud Luboše (díky :-)) zaběhli parkur Jitky Marouškové a považovali se za dokonale připravené na sobotu. Já šla v pátek plesat (a nakonec jsem si to i užila…:-)) a v sobotu ráno jsem celkem ochotně zamáčkla budík a vyšla vstříc novému dni.
I když směrem na Benešov je pro nás snad nejhorší cesta ze všech závodů, uběhla vcelku rychle a tak jsme na místo dorazily ještě před začátkem prezence. Jako morální podpora s námi jela i Justýnka, které se ruch závodů opět líbil, asi už jí to chybí.
První zkouška se mi moc líbila (jako většina parkurů od Jitky) a těšila jsem se, co na ní předvedeme. No, o nějaké extra plynulosti by se asi mluvit nedalo, nicméně jsme se do cíle dostaly vcelku rychle, s čistým štítem a stačilo to na druhé místo. Tím pádem jsme si splnily naši poslední dvojkovou zkoušku nutnou pro přestup do trojek, takže radost veliká. Plynule jsme pokračovaly druhou nádhernou zkouškou, která se nám pro velký úspěch povedla zaběhnout opět s čistým štítem na druhém místě, tentokrát ale s mým lepším pocitem. Tenhle běh se vydařil ale hlavně Lubošovi s Astíkem, kteří ho s přehledem v obsazené kategorii large vyhráli. Poslední zkouška se mi opět líbila a chtěla jsem si ji hlavně užít a potrénovat všechno možné. Luboš mě už po prohlídce přesvědčoval, ať tam udělám sbíhanou zónu na kladině, ať se vykašlu na svoje zastavování a risknu to, že to určitě dopadne. Já se pořád nemohla rozhodnout a nakonec jsem šla ještě na parkur s tím, že se to třeba nějak vyvrbí. A vyvrbilo. Hned u třetí překážky (tunel) nám byla mávnuta chyba za dotyk (oprávněně, ale poprvé v životě svádím chybu na Aidu. Vždy si stojím za tím, že 99,9% chyb na parkuru je psovodových, my se ale tentokrát prvně nejspíš trefily do té zbylé desetiny, protože já jsem si do své ruky opravdu nekousla). Každopádně jsem díky chybě na našem kontě byla „odvážnější“ a snažila se vyzkoušet trošku odvážnější vedení, utekla jsem Aidě u slalomu i houpačky, udělala záda za áčkem s pastí a nakonec se v poslední vteřině rozhodla risknout tu sbíhačku. A dopadlo to. Aida sice trochu zpomalila, ale trefila se přesně na zónu a to pravdu luxusně, takže radost (i když asi spíš Lubošova) byla obrovská :-). Nakonec nám tento výkon ve skvělém čase stačil na třetí místo.
Pak už jsme tedy jen počkali na vyhlášení, kde jsme v prvních dvou zkouškách stály na bedně v úplně stejném složení a u stejných čísel :-) a nakonec se ještě dozvěděly, že se nám s Aidou povedlo vyhrát i součty. Odvezly jsme si tedy poukázku na startovné zdarma na jakýchkoliv agility závodech Školy psích sportů, překrásný pamlskovník, nějaké dobrůtky pro psíky a Studentskou pečeť pro paničku. Tyhle závody nám opravdu sedly, z čehož mám ohromnou radost a jsem pyšná na svou dokonalou Aidičku.
